Telefon zazvonil ostře a přerušil dusivé ticho bytu.
„Hotovo,“ ozval se spokojený hlas Radky Moravecové. „Účet je zablokovaný pro všechny transakce nad deset tisíc korun. Odblokovat ho může jen majitel osobně, s občankou.“
„Díky. Jsem ti dlužná.“
„Lucie, co se děje?“
„Vysvětlím ti to později,“ odpověděla rychle a hovor ukončila.
Následující tři dny se táhly nekonečně. Každá hodina byla jako z gumy.
Lucie Navrátilová chodila do práce jako obvykle. Na poradách působila soustředěně, na zaměstnance se usmívala, rozdávala pokyny, řešila smlouvy. Navenek naprostý klid. Uvnitř jí ale všechno vřelo.
Čekala.
Zuzana Kovářová si samozřejmě také vzala volno. Oficiálně kvůli „rodinným záležitostem“. V kancelářích se šeptalo. Lidé si vyměňovali pohledy, ale nikdo nic neříkal nahlas. Všichni tušili, co se odehrává, jen to zůstávalo nevyslovené.
A pak se Petr Zeman vrátil.
Lucie zaslechla bouchnutí dveří do bytu ještě z kuchyně. Po chodbě zaduněly těžké kroky, kufr narazil na podlahu. Ve dveřích se objevil její manžel – neupravený, s kruhy pod očima, tvář zkřivenou vztekem.
„Ty…“ vyštěkl a ukázal na ni prstem. „Co jsi to provedla?“
Seděla u stolu, před sebou hrnek čaje. Zvedla k němu oči klidně, téměř lhostejně.
„Ahoj. Jaká byla služební cesta?“
„Nedělej ze mě hlupáka!“ zařval. „Co je s tím účtem?“
„S jakým účtem?“ zeptala se nevinně.
Přistoupil blíž. V očích mu hořel vztek.
„Zablokovala jsi ho! Nemůžu vybrat ani korunu! Ty jsi to věděla… věděla jsi všechno!“
„Co přesně jsem měla vědět, Petře?“
„O Zuzaně! O nás!“
Lucie pomalu odložila hrnek a rozesmála se. Upřímně, nahlas.
„Opravdu sis myslel, že jsem slepá? Že nemám známé v bance?“
Zbledl.
„Takže jsi to udělala schválně? Počkala jsi, až odletíme, a pak—“
„A pak jsem ti zabránila vybrat naše peníze,“ vstala. „Peníze, které jsme patnáct let budovali.“
„To nejsou jen tvoje!“ křičel. „Mám na ně stejné právo!“
„Ano, máš. A já taky. A jak si mám vyložit tu fotku s popiskem, že jsem zůstala s prázdnýma rukama? To měl být vtip?“
Otevřel ústa, ale slova nepřišla. Bylo jasno.
„Plán byl jednoduchý,“ pokračovala. „Vynuluješ účet a zmizíš. Mě necháš bez prostředků. Jenže jsi zapomněl na jednu drobnost.“
„Na jakou?“
„Že nejsem tak naivní, jak sis myslel.“
Stál uprostřed kuchyně a zhluboka dýchal. Bylo vidět, jak horečně přemýšlí, hledá cestu ven.
„Dobře,“ vydechl nakonec. „Přiznávám, udělal jsem chybu. Zachoval jsem se jako idiot. Ale můžeme si přece sednout a vyřešit to jako dospělí. Omluvím se. Napravím to.“
Lucie si ho měřila pohledem, jako by pozorovala pod mikroskopem zvláštní exemplář.
„Napravíš? A jak přesně se napravuje pokus o odčerpání sto dvaceti milionů?“
„To nebyla krádež, já jen… chtěl začít znovu.“
„Začít znovu za moje peníze.“
„Za naše!“ vybuchl. „Dřel jsem stejně jako ty!“
„To nepopírám,“ přikývla. „Jsi výborný technolog. Možná nejlepší ve městě. Ale máme tu problém.“
Zvedla ze stolu připravenou složku. Petr ji sledoval s rostoucí nervozitou.
„Když ses se mnou tak romanticky rozloučil tou fotografií,“ otevřela desky, „rozhodla jsem se nařídit mimořádnou kontrolu výroby. A výsledky jsou… pozoruhodné.“
„Jakou kontrolu?“ zamračil se.
„Kvality. Tvůj úsek. Ukázalo se, že posledního půl roku docházelo k závažným porušením technologických postupů. Prošlé suroviny, nevhodné skladování, nedodržení teplot.“
„To je nesmysl!“ vykročil k ní. „Nikdy bych něco takového nepřipustil!“
„Vím,“ odpověděla klidně. „Znám tě. Profesní čest máš. Právě proto je to tak přesvědčivé.“
Zůstal zmateně stát.
„Nejde o to, jestli je to pravda,“ pokračovala tiše. „Podstatné je, že existují protokoly, podpisy, svědectví zaměstnanců. A odborné posudky, podle nichž ředitel kvality hrubě zanedbal své povinnosti.“
Rozložila dokumenty po stole jako karty při partii pokeru.
„Chápeš, kam tím mířím?“
Barva mu definitivně zmizela z tváře.
„Ty jsi to zfalšovala?“
„Zajistila jsem si pojistku,“ odpověděla bez mrknutí oka. „Pro případ, že by se můj milovaný manžel rozhodl udělat ještě nějakou hloupost.“