Když se novomanželka přestěhovala k manželovi, velmi rychle pochopila, že klidné soužití s tchyní je pouhá iluze. Místo pohody ji čekala neustálá kontrola a nevyžádané poučování, a tak si v duchu slíbila, že se nenechá zatlačit do kouta a nastaví jasné hranice.
Karolína Moudrýová právě vláčela poslední kufr. Bylo jí čtyřicet, a přesto měla pocit, jako by znovu nastupovala na kolej. O nějakém pocitu svobody nemohla být řeč – svírala ji nervozita. U dveří už čekal Roman Červený.
„Tak konečně, Karolíno,“ vydechl. „Máma už prostřela.“
Ve vstupní chodbě stála Ludmila Petříčeková. Vysoká, nepřístupná žena s pohledem, který okamžitě sklouzl ke kufru v Karolínině ruce.
„Zase ten povyk, Romane,“ poznamenala chladně. „Karolíno, co je to za zavazadlo? Domlouvali jsme se, že si vezmeš jen to nejnutnější.“
Karolína se zhluboka nadechla. Domlouvali? Sotva. Její oblíbená pletená deka byla přece naprostá samozřejmost.
„Dobrý den, paní Petříčková,“ odpověděla klidně. „Je to deka. Zimní.“
„Zimní,“ zopakovala Ludmila s lehkým pohrdáním. „Romane, ukaž manželce, kam si má dát věci. A připomeň jí, že nádobí se tady myje hned.“
Karolína ztuhla. Ještě ani nepřezula boty. V hlavě jí problesklo: opravdu se nic nezměnilo?
Roman rozpačitě zakašlal. „Mami, nezačínej. Teprve jsme přišli.“
„Jen říkám, jak to chodí,“ mávla rukou. „Pořádek je základ. Karolíno, polévka je na stole. Vařila jsem ji já. Dívej se a uč se.“
To už bylo na Karolínu moc. Její polévky byly výborné, Roman to sám často říkal.
„Cestou jsem už jedla,“ zalhala, přestože jí kručelo v břiše.
Roman ji vzal za ruku. „Pojď, potřebuješ si odpočinout.“
V ložnici to páchlo naftalínem. „Máma ti povlékla postel,“ vysvětloval. „Snažila se.“
Karolína se na něj podívala, v jeho hlase bylo slyšet prosbu.
„Romane,“ ozvala se tiše. „Je tohle náš domov? Opravdu náš?“
Zhluboka si povzdechl. „Jasně že ano. Jen… máma je zvyklá mít všechno pod kontrolou.“
Zvyklá poroučet, pomyslela si Karolína.
Z chodby se znovu ozval hlas Ludmily Petříčkové: „Karolíno, hned vypereš? Ukážu ti pračku. Na barevné je jeden program, na bílé druhý, jinak to zničíš.“
Karolíně začaly pulzovat spánky. Prala celý život.
„Zvládnu to sama,“ odpověděla ostře.
Roman ji chytil za loket. „Prosím, mluv potichu.“
Potichu? A co měla dělat? Mlčet a přikyvovat?
„Romane,“ řekla mu do očí. „Já se tady cítím jako návštěva.“
Odvrátil zrak. „Proč to říkáš? Ona se jen snaží.“
Snaží se z ní udělat poslušné dítě? Svět se nezbořil, ale citelně se zachvěl.
U večeře, kterou Ludmila Petříčeková s okázalou hrdostí servírovala, přišla další poznámka. „Romane, pamatuješ, jak jsi jako malý nesnášel hrachovku? Vidím, že ani Karolíně moc nechutná,“ pronesla a upřeně sledovala její talíř. „Zdá se, že máte každý úplně jiné chutě.“
Karolína se sotva ovládla. „Hrachovou polévku mám ráda,“ řekla pevně. „Jen teď nemám hlad.“
„Jistě,“ ušklíbla se Ludmila. „Jen přemýšlím, jak chcete spolu vycházet, když se neshodnete ani v takových maličkostech.“
Roman se pokusil situaci zlehčit. „Mami, nech toho. Mezi námi je všechno v pořádku.“
„V pořádku?“ pozvedla Ludmila obočí a obrátila se přímo ke Karolíně, jako by se chystala říct něco dalšího.