„Ty vůbec umíš žehlit?“ pokračovala Ludmila Petříčeková s pohrdavým tónem. „U mě chodil Roman vždycky v perfektně vyžehlených košilích. A ty…“ nedořekla větu a významně si ji změřila.
Karolína Moudrýová cítila, jak se jí do tváří hrne horko. Copak si myslí, že je neschopná a neohrabaná? Zhluboka se nadechla, aby se ovládla.
„Paní Petříčeková, svoje věci si žehlím sama. A Romanovy taky,“ odpověděla klidně, i když ji to stálo úsilí. „A mimochodem – žehlit opravdu umím.“
Navenek působila vyrovnaně, ale uvnitř to vřelo. Kde je ten Roman, který se jí dřív zastával? Ten, co se jí dokázal postavit po bok? Teď jen seděl, mlčky jedl a tvářil se, jako by se ho to netýkalo.
„Romane,“ zašeptala k němu. „Vnímáš to vůbec?“
Zvedl k ní oči. „Co prosím, Karolíno?“
„Nic,“ odpověděla po krátké pauze. „Vůbec nic.“
Její manžel. Seděl tam, mlčel a nechával věci plynout.
Ludmila se spokojeně pousmála. „Vidíš? Takhle to má být.“
Tak, jak si to představuje ona.
Karolína se na Romana zadívala. Nevšiml si toho. Nebo si všimnout nechtěl. Jak v tomhle má dál žít? To přece není domov. Spíš klec.
A Ludmila se nezastavila. Každý den přišla s nějakou další „dobře míněnou poznámkou“.
„Karolíno, vyžehlila jsi Romanovi košili? Podívej, jak pomačkaný odešel do práce.“
„Žehlil si ji sám, paní Petříčeková,“ odpověděla Karolína.
„Vážně?“ ušklíbla se tchyně. „Tak to vypadalo, jako by se toho ani nedotkl.“
Roman mlčel. Dělal, že neslyší. Ráno, večer, u stolu – pořád stejně.
Jednou si Karolína telefonovala s kamarádkou Eliškou Jelínkovou.
„Eliško, já už nemůžu,“ svěřovala se. „Komentuje úplně všechno. Jak Roman jí, jak spí, co dělá…“
„Karolíno, s kým si tady tak povídáš?“ vpadla do pokoje Ludmila bez zaklepání. „Co je to za hovory? Neruš sledování televize.“
Karolína sebou trhla. „Jsem ve svém pokoji.“
„Ve svém?“ Ludmila se posměšně usmála. „Tady je všechno naše.“
Hovor se přerušil. Eliška slyšela každé slovo.
Na chodbě ji jednou zastavila sousedka Věra Švecová. „Karolínko, slyšela jsem, že prý Romanovi vůbec nevaříš. Paní Petříčeková říkala, že chudák chodí pořád hladový.“
Karolíně se podlomila kolena. Hladový? Vždyť vaří denně.
„Prosím?“ vydechla. „Já…“
„Já nevím,“ pokrčila Věra rameny. „Říkala to sama.“
Karolína se vrátila domů s hlavou plnou hněvu. Našla Romana v obýváku, jak sleduje zprávy.
„Romane, tvoje máma po sousedech vykládá, že pro tebe nevařím. Co to má znamenat?“ vyhrkla.
Roman mávl rukou. „Ale prosím tě. Máma… ona to nemyslí zle. Neřeš to.“
„Neřeš to?“ zvýšila hlas. „Dělá ze mě neschopnou!“
„Nepřeháněj. Něco plácne a hotovo.“
Něco plácne?! Karolína cítila, jak se jí derou slzy do očí. Opravdu tomu nerozumí?
„Dobře,“ rozhodla se v duchu. „A dost.“
Druhý den šla do obchodu a koupila nový zámek. Na dveře jejich ložnice. Večer, zatímco Ludmila sledovala svůj seriál, ho Karolína namontovala.
Roman přišel do pokoje. „Karolíno, co to děláš?“
„Instaluju zámek. Tohle je náš pokoj. Máme právo na soukromí.“
„Proč? Máma se urazí.“
„Tak ať,“ pokrčila rameny.
Ludmila si změny všimla hned ráno. „Romane! Co to má znamenat?! Proč ten zámek?!“
„Mami, no… jen tak.“
„Jen tak?! Já tyhle ‚jen tak‘ znám! Karolíno, co si to dovoluješ?! Tohle je můj dům!“
„Paní Petříčeková,“ odpověděla klidně, ale pevně, „tohle je Romanův domov. A já jsem jeho manželka.“
Tchyně se na ni zadívala s otevřeným hněvem.
Od té chvíle Karolína začala s vlastními drobnými „akcemi“. Ludmila nesnášela výrazné barvy. Karolína proto koupila co nejkřiklavější, sytě oranžové závěsy a pověsila je do jejich pokoje. Roman je mlčky pozoroval. Atmosféra v bytě zhoustla a bylo jasné, že tímhle to zdaleka nekončí.