„Nešlo by to trochu umírněněji?“ zkusil opatrně Roman.
„Ne,“ odpověděla Karolína klidně, ale neústupně. „Odteď to bude takhle.“
Do pokoje vešla Ludmila Petříčeková a zarazila se hned ve dveřích.
„Co je to za hrůzu?“ vyjekla. „To má být pokoj, nebo cirkus?“
„Jsou to naše závěsy, paní Petříčeková,“ pronesla Karolína vyrovnaně. „Nám se líbí.“
Každé ráno si Karolína připravovala kávu. Ludmila pila výhradně čaj. Karolína proto bez váhání zapínala mlýnek nahlas, až kovově zahučel. Tchyně sebou pokaždé trhla.
„Karolíno, co to má znamenat za rachot?!“
„Káva,“ pousmála se. „Mám ji ráda.“
Byly to drobnosti, ale nepřehlédnutelné. Karolína cítila malé zadostiučinění, jenže napětí v bytě dál houstlo. Každý den připomínal tichou bitvu. Roman mezi nimi přecházel jako stín, všechno viděl, ale mlčel.
„Opravdu to takhle bude pořád?“ honilo se Karolíně hlavou. „Copak je tohle jiného než válka?“
Jednoho večera dorazila návštěva. Ludmila Petříčeková zářila spokojeností, Karolína chystala stůl.
„Karolíno, jak jsi dělala ten salát?“ ozvala se tchyně nahlas, směrem k hostům. „Okurky se mají krájet úplně na tenko. Já na to nemám pořádný nůž, ale Karolína se ani neobtěžovala ten můj nabrousit.“
Karolína ztuhla. Nože. Má snad brousit její náčiní? Roman se zavrtěl.
„Mami, nech toho.“
„Čeho?“ pokračovala Ludmila. „Jen říkám pravdu. A ten koláč…“ nadzvedla kousek na talíři. „Samozřejmě není jako můj. Já mám těsto vždycky lehké a nadýchané.“
Hosté si vyměnili pohledy. Karolíně hořely tváře. Tady to je. Ten okamžik. Nejprve stud, pak vztek. Tohle už bylo příliš. Opravdu ji chtějí shazovat před ostatními?
„Paní Petříčeková,“ ozvala se Karolína třesoucím se hlasem, „ten koláč jsem pekla já. Pokud vám nechutná, nemusíte ho jíst.“
V místnosti zavládlo ticho. Ludmila zalapala po dechu. Roman sklopil zrak.
„Co si to dovoluješ?“ zasyčela tchyně. „V mém domě…“
„V našem domě!“ vyhrkla Karolína a vstala. „Nebo snad ne? Romane?“
Roman zvedl oči, prázdné a unavené.
„Karolíno, prosím tě. Nekaz večer.“
„Nekazit?“ odsekla. „Ten je zkažený už dávno.“
Podívala se přímo na Ludmilu.
„Denně mě ponižujete. Před sousedy, teď před hosty. Proč? Čím jsem si to zasloužila?“
„Já ti nic zlého nepřeju,“ zbledla Ludmila. „Jen tě učím, jak se má správně žít.“
„Učit?“ hořce se zasmála Karolína. „Učit byste měla úctě.“
Otočila se a zamířila ke dveřím.
„Karolíno, kam jdeš?“ zavolal Roman.
„Tady nezůstanu,“ odpověděla.
Roman za ní vyběhl.
„Prosím tě, co to děláš?“
„To, co jsem měla udělat už dávno,“ pohlédla na něj. „Já tohle nezvládám. Tohle není život, ale týrání.“
„Přeháníš,“ namítl.
„Nepřeháním,“ přimhouřila oči. „Tak si vyber. Buď se dnes odstěhujeme. Do podnájmu. Nebo odejdu já. Sama. A navždy.“
Roman se zastavil, oči se mu rozšířily.
„Co to říkáš?“
„Přesně to, co slyšíš. Jsem vyčerpaná. Chci vlastní domov. Vlastní prostor. Bez rozkazů, bez ponižování. Bez tvojí matky.“
„Tak o mámě takhle nemluv!“ vybuchl.
„Mluvím pravdu. Chceš, abych odešla? Řekni to.“
„Ne!“ chytil ji za ruku. „Ne, Karolíno.“
„Tak co tedy?“ vydechla. „Co mám dělat?“
Roman zůstal stát, bez odpovědi, a mezi nimi se rozhostilo ticho, ve kterém bylo jasné, že rozhodnutí už dál odkládat nepůjde.