„Buď já, nebo tvoje matka. My dvě spolu nikdy fungovat nebudeme. Nikdy.“
Na chodbě se objevila Ludmila Petříčeková. Zůstala stát a mlčky poslouchala, ale její výraz mluvil za vše.
„Romane! Ty se vážně necháš zmanipulovat touhle ženou?“ vyjela ostře.
„Mami, prosím…“ Roman Červený pustil Karolínu Moudrýovou z dlaně. „Teď není vhodná chvíle.“
„Právě že je!“ nenechala se umlčet. „Slyšela jsem úplně všechno. Vydírá tě!“
Karolína se zadívala na Romana. V jeho tváři se mísil zmatek a nerozhodnost, pohled mu těkal mezi nimi.
„Čekám,“ řekla tiše, ale pevně.
Roman se nadechl, pohlédl nejdřív na Karolínu, pak na matku.
„Karolíno… takhle hned? Nemůžeme to—“
„Můžeme,“ přerušila ho. „Já už si vybrala. Teď je řada na tobě.“
Ludmila stála opodál, ruce sepnuté, oči plné očekávání. Hosté seděli strnule, nikdo se neodvážil promluvit. Roman dlouze vydechl.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Jdeme.“
„Kam?!“ vykřikla Ludmila. „Zbláznil ses?“
„Musím,“ odpověděl Roman tlumeně. „Jinak to nejde.“
Karolína ucítila, jak z ní pomalu opadává napětí. Objala ho a on ji pevně přitiskl k sobě.
„Začneme balit hned,“ rozhodla. „Romane, pojď.“
„Proč tak narychlo?“ nechápal.
„Protože začínáme nový život.“
Přikývl a s její rukou v dlani odešli do pokoje. Ludmila zůstala stát uprostřed obýváku. Hosté si rozpačitě brali kabáty a tiše se loučili.
Karolína balila rychle a soustředěně. Roman jí mlčky pomáhal, pohyby měl klidné, rozhodné.
„Zavolám Tomášovi Kratochvílovi,“ řekl po chvíli. „Ví o malém bytě k pronájmu. Je volný.“
„Tak mu zavolej.“
Tomáš reagoval okamžitě. Do hodiny měli adresu. Malý byt, skromný, ale jejich.
Objednali taxi. Na chodbu vyšla Ludmila, oči zarudlé.
„Tak běž,“ řekla chladně. „Zapomeň na mě.“
Roman k ní přistoupil a objal ji.
„Mami, ozvu se. Přijdu tě navštívit.“
„Nemusíš. Vybral sis ji. Tak s ní žij.“
Karolína ucítila hořkost, ale věděla, že tohle je správné. Nasedli do taxíku vedle sebe.
První dny byly těžké. Zvykali si na ticho, na klid, na to, že nikdo nikoho neřídí.
„Romane,“ zeptala se jednou večer. „Jak se cítíš?“
„Dobře,“ usmál se. „Je to nezvyklé… ale krásné.“
Usmála se také.
Ludmila volala zřídka. Jednou týdně, stručně. Ptala se na práci. O Karolíně ani slovo.
Karolína chodila po bytě, pouštěla si nahlas hudbu, vařila po svém. Uvařila hustou hrachovou polévku, výbornou. Roman si přidával.
Po měsíci Roman navštívil matku sám. Stála ve dveřích.
„Proč jsi přišel?“
„Chybíš mi.“
Mlčela, ale pustila ho dál. Seděli v kuchyni.
„Jak se vám tam žije?“ zeptala se nakonec.
„Dobře, mami. Opravdu dobře.“
Odvrátila se k oknu. „Je tu prázdno. A nuda.“
Podíval se na ni. „Přijď k nám na návštěvu.“
V očích se jí mihla slabá naděje. „Uvidím.“
Karolína se to dozvěděla večer.
„Ona… přijde?“ zeptala se.
„Možná. Řekl jsem jí, že je vítaná. Ale pamatuj — je to náš domov.“
Podívala se na něj. Poprvé po dlouhé době v jeho očích nebyla prosba, jen jistota.
„Ano,“ přikývla. „Náš.“
Věděla to. Hranice byly stanoveny. Možná ne hned, ale pevně. Vybudovali si vlastní domov, vlastní rodinu, vlastní pravidla. A Ludmila Petříčeková byla už jen hostem. Konečně.