Telefon se rozezněl právě ve chvíli, kdy jsem oplachovala pánev od zaschlého tuku. Na displeji svítilo neznámé číslo. Osušila jsem si ruce do utěrky a přijala hovor.
„Andrea Kolářová? Tady Tomáš Moravec, kolega Radka Kováře z práce. Jsem v Praze. Let přistál, ale Radek nikde.“
Nejdřív jsem nechápala, co mi vlastně říká.
„Jak… nikde?“
„Nenastoupil do letadla. Ověřoval jsem to u přepážky. V seznamu cestujících není.“
Pánev mi vyklouzla z prstů a s rachotem dopadla zpátky do dřezu. Voda vystříkla na tričko, ale já zůstala stát bez hnutí. Oči mi ulpěly na magnetkách na lednici – Děčín, Karlovy Vary, Opava, Praha… a mezi nimi jedna, kterou jsem si dřív ani nevybavovala. Prostějov. Odkdy ji máme?
„Andreo, slyšíte mě?“
„Ano… slyším.“
„Volám mu, ale nezvedá to. Už popáté. Netušíte, co se mohlo stát?“
Netušila jsem nic. Ještě před dvěma hodinami stál Radek v předsíni s cestovní taškou, políbil mě do vlasů a klidně oznámil, že se vrátí ve středu. Obyčejné ráno. Běžná služební cesta. Po jedenácti letech manželství jsem si na jeho odjezdy zvykla.
„Zkusím se mu dovolat,“ řekla jsem a hovor ukončila.
Okamžitě jsem vytočila jeho číslo. Dlouhé vyzvánění. Znovu. A ještě jednou. Nakonec jen strohé hlášení, že účastník je nedostupný.
Posadila jsem se na stoličku v naší miniaturní kuchyni, kde se ráno sotva vyhneme, a snažila se přehrát si celé dnešní ráno po minutách.
Radek vstával v šest. Slyšela jsem bzukot holicího strojku z koupelny. Potom šustění igelitového sáčku – skládal si košile. V sedm mě zavolal na snídani. Uvařila jsem kávu, on jedl chleba se sýrem a projížděl telefon. Tichý, soustředěný, takový, jakého jsem znala.
„Neviděla jsi nabíječku?“ zeptal se těsně před odchodem.
„Na nočním stolku.“
Vzal něco z komody a zasunul do kapsy tašky. Nekontrolovala jsem, co přesně. Proč bych měla? Vždyť jsme si přece věřili.
U dveří se ještě zastavil. Položil mi své široké, téměř neúměrně velké dlaně na ramena – vždycky mě překvapovalo, jak masivní ruce má vzhledem ke své postavě.
„Ve středu jsem zpátky,“ pronesl svým obvyklým hlubokým hlasem. Nikdy ho nezvyšoval. Ani když jsme se hádali kvůli umělému oplodnění, ani když jsem po třetím negativním výsledku seděla zhroucená na dlažbě v koupelně.
Tři pokusy během tří let. Třikrát naděje a pokaždé jen prázdno. Po tom posledním, před pěti lety, jsem mu řekla: „Už dost. Nechci znovu čekat na zázrak.“ Jen přikývl. Bez výčitek, bez přesvědčování.
Od té doby jsme žili, jako by to téma přestalo existovat. Byt pro dva. Jeho výjezdy za prací, moje směny na klinice. Operovala jsem cizí psy a kočky, večer se vracela do ticha a nestěžovala si. Dá se tak fungovat.
Teď jsem ale seděla na stoličce a měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Radek zmizel. A já nevěděla proč.
Znovu jsem mu volala. Nedostupný. Ještě jednou. A znovu. Během deseti minut sedm pokusů – bez výsledku.
Pak jsem zavolala do jeho kanceláře. Telefon zvedla sekretářka Ivana Šimonová.
„Služební cesta do Prahy?“ zopakovala překvapeně. „Počkejte, podívám se do plánu.“
Čekala jsem a za oknem mezitím hustě sněžilo – únor v Kladně, třetí den nepřetržitě.
„Andreo, Radek Kovář dnes žádnou cestu do Prahy naplánovanou nemá. V evidenci je jen Prostějov, ale to bylo v říjnu.“
Polkla jsem.
„Prostějov?“
„Ano, jel tam na zakázku.“
Takže odtud ta magnetka.
Ale mně přece tvrdil, že letí do Prahy. Dokonce mi na mobilu ukazoval letenku. Nebo jsem si to jen vsugerovala?
„A byl dnes ráno v kanceláři?“ zeptala jsem se.
„Ne. Říkal, že pojede rovnou na letiště.“
Položila jsem telefon. Ruce, které denně drží skalpel a jsou zvyklé na jistotu, se mi třásly. Kůže na kloubech, vysušená dezinfekcí, zbledla.
Žádná služební cesta. V letadle nebyl. Telefon vypnutý.
Natáhla jsem si kabát a vyrazila na letiště.
Cesta po zasněženém obchvatu trvala čtyřicet minut. Míjela jsem obchodní centra i šedé haly průmyslové zóny a v hlavě si skládala poslední měsíce. Radek začal chodit domů později. Ne denně, ale jednou či dvakrát týdně. „Porada,“ vysvětloval. Věřila jsem mu. Proč nevěřit muži, se kterým sdílíte víc než deset let?
Také odjížděl častěji. Říjen – Prostějov. Listopad – Most. Prosinec znovu Most. Leden – Teplice. A teď Praha, kam ve skutečnosti vůbec neodletěl.
Na letišti panoval obvyklý ruch. Fronty u přepážek, lidé s kufry, hlášení o odletech. Protlačila jsem se k informacím a uvedla jeho jméno.
„Radek Kovář, ranní spoj do Prahy,“ doplnila jsem.
Zaměstnankyně v uniformě cosi vyťukala do počítače. Upřeně jsem sledovala její pečlivě upravené nehty s bledě růžovým lakem a napadlo mě, jak zvláštní je, že cizí ruce právě rozhodují o tom, kde je můj manžel.
„Kovář… ano. Odbavil se v osm třicet. Odevzdal jedno zavazadlo. Ale na palubu nenastoupil.“
„Jak to myslíte?“
„Prošel bezpečnostní kontrolou, u gatu má zaznamenaný vstup. Poté se zřejmě vrátil zpět do terminálu. Přesnější informace vám dát nemohu. Kufr jsme odeslali dalším letem jako nevyzvednutý.“
Takže stál ve frontě na nástup, měl před sebou otevřená dvířka letadla – a přesto odešel. Dvacet minut před odletem se něco změnilo. Něco natolik zásadního, že nechal tašku odletět bez sebe.
„Dají se zkontrolovat kamery?“ zeptala jsem se.
„Pouze prostřednictvím policie, pokud podáte oznámení.“
„To není nutné.“
Ustoupila jsem stranou a posadila se na kovovou lavičku pod tabulí s odlety. Spoje do Chomutova, Jablonce nad Nisou, Karlových Varů. Lidé se loučili, objímali, popíjeli kávu z papírových kelímků. Svět pokračoval bez ohledu na to, že se mi právě rozpadal.
Vedle mě seděla žena, která si telefonovala s dcerou a smála se, jako by bylo všechno na svém místě, a já jsem jen seděla, svírala mobil v dlani a přemýšlela, komu mám zavolat dál.