Koupili jsme dům. Nebyl to žádný palác ani luxusní vila, ale byl náš. Po deseti letech stěhování po pronájmech, neustálém bouchání a vrtání u sousedů a stropu, ze kterého při dešti kapala voda, to působilo skoro jako splněný sen.
Jako první dorazili tchán s tchyní.
„Jé, tady je tak útulno,“ pronesla tchyně, ale sotva to dořekla, obličej se jí zkřivil. „I když… tapety jsou hrozně tmavé a podlaha vrže. To se bude muset celé vyměnit.“
Prošla se po domě a neustále na něco ukazovala prstem.
„Kuchyň je malá, spotřebiče pamatují minulý režim… a ty obklady v koupelně? Vždyť to už dávno není moderní.“
„Mami, my jsme se sem teprve nastěhovali,“ zkusil ji mírnit manžel.
„No právě! Aspoň to udělejte pořádně hned od začátku.“
Pak nakoukla do místnosti, které jsme skromně říkali pokoj pro hosty.
„Co je tohle za kumbál?“ odfrkla si. „Skříň se sem nevejde, postel je stará a okno titěrné.“
„Mysleli jsme, že vám tu bude dobře,“ řekla jsem nejistě.
„Dobře? Vždyť sem nedáš ani pořádnou matraci!“
Nakonec zamířila do naší ložnice a bez váhání si lehla na postel.
„No teda, to je ale pohodlí,“ protáhla se spokojeně. „Tady budu spát já.“
„Mami, tohle je naše ložnice,“ ozval se manžel opatrně.
„A co má být? Mám vysoký tlak, občas zlobí srdce, potřebuju kvalitní odpočinek. Na gauči v obýváku se nevyspím a ještě je slyšet televize.“
Stála jsem tam se zaťatými pěstmi.
„A kde máme spát my?“ zeptala jsem se skrz zuby.
„V obýváku je přece místa dost,“ mávla rukou. „Jste mladí, klidně se vyspíte i na zemi.“
Vtom se ozval tchán:
„A kdy bude jídlo? Mám cukrovku, musím jíst podle režimu. A vůbec, jedna sklenička by taky bodla, prý je to dobré na cévy.“
Podívala jsem se na hodiny – bylo teprve čtyři odpoledne.
„Ještě jsme nestihli nakoupit…“ začala jsem.
„Jak to, že ne?“ rozčilila se tchyně. „Přece jste věděli, že přijedeme! Manžel potřebuje speciální stravu – kaše, zeleninu, dietní maso.“
„A kompot bez cukru,“ přidal tchán. „Když tak může být i s cukrem, pak si vezmu prášek.“
Podívala jsem se na lednici, kterou jsme naplnili jídlem na celý týden. Za dvě hodiny z ní nezbylo skoro nic. Tchán navzdory cukrovce s chutí ládoval smažené brambory se špekem a spokojeně mlaskal:
„Ještě že jsme přijeli včas, jinak byste to tu všechno snědli sami.“
A když se dům pomalu ponořil do podvečerního ticha, bylo jasné, že tohle je teprve začátek jejich návštěvy.