…z tašky vyčníval papírový sáček z obchodu. Uvnitř bylo jediné malé zákuskové pokušení, které jsem si koupila „jen pro sebe ke čaji“. V tu chvíli mi připadalo skoro směšné, že jsem se těšila aspoň na tenhle drobný luxus.
„Netušila jsem, že se tu zdržíte tak dlouho,“ řekla jsem opatrně, spíš jako omluvu než výčitku.
„Jak to, že jsi to nevěděla?!“ ohradila se tchyně s pobaveným odfrknutím. „Copak rodina nemůže přijet aspoň na pár dní?“
Večer jsem se zavřela v koupelně, pustila vodu naplno a poprvé po hodně dlouhé době si dovolila potichu brečet. Slzy mizely v hučení potrubí, ale pocit bezmoci zůstával.
Z kuchyně se mezitím ozývaly hlasité dohady o tom, co bude k večeři. Tchán, sužovaný kocovinou, naléhal na lák z okurek. Tchyně křičela, že mu to škodí, a vzápětí mu ho nalévala „jen kapku, aby se mu ulevilo“. Manžel mi šeptal: „Vydrž, brzy odjedou.“
Jenže mně už bylo jasné, že nikam nepojedou.
Tak začalo naše malé domácí peklo. Z nás dvou se stala bezplatná obsluha pro celý ansámbl:
Ráno vaření snídaně pro osm lidí… a psa.
Přes den běhání do obchodu, klidně třikrát, protože „co kdyby hosté dostali hlad“.
Večer úklid po „nenápadné“ večeři, kdy tchán požadoval přídavky a děti roztíraly brambory po čerstvě vytapetovaných stěnách.
Po týdnu jsem se podívala na účet a bylo jasno. Zmizelo:
— celé mé výplatní peníze,
— úspory na dovolenou u moře,
— i rezerva schovaná „pro případ nouze“.
Když jsem nesměle navrhla, zda by se hosté nepodíleli aspoň na nákupech, tchyně se urazila:
„Vždyť jsme rodina! Copak jsme v hotelu?“
Obzvlášť dojemné bylo sledovat, jak si tchyně se švagrovou plánují, jaké závěsy by se hodily do mého obýváku, děti kreslí fixami po zdech a jejich matka to omlouvá slovy, že jsou přece kreativní, a pes si spokojeně hoví na mém polštáři, zatímco my s manželem spíme na rozkládací posteli v komoře.
Jednoho „krásného“ dne, kdy jsem po dalším obědě pro osm lidí myla hromady nádobí a manžel už potřetí vyrazil pro „náhle“ chybějící chleba, mi došlo, že takhle to dál nejde.
Probudila jsem se v pět ráno, protože labrador žvýkal můj poslední pár ponožek. V komoře, kde jsme už dva týdny přespávali, bylo cítit vlhko a rezignaci.
V kuchyni už tchyně třískala hrnci.
„Uvař mi kafe! Ráno mám vysoký tlak!“
Podívala jsem se na manžela. Uhýbal pohledem.
Vyšla jsem do obýváku. Děti švagra kreslily po stěnách, pes okusoval mou oblíbenou knihu. Vzala jsem do ruky koště a s hlasitým prásknutím jím udeřila o stůl.
Nastalo ticho.
„Tak dost. Stačilo.“