Tchyně protočila oči tak prudce, až jsem čekala, že jí zůstanou vzadu v hlavě.
„No jistě. Co je zas špatně?“ utrousila otráveně.
Narovnala jsem se a řekla to klidně, bez křiku, ale pevně:
„Všichni půjdete pryč. Dnes. Hned.“
Vzápětí se spustil zmatený sbor protestů. Jeden přes druhého.
„Vždyť nemáme žádné jízdenky!“
„A co pes?“
„Mám cukrovku, nesmím se rozčilovat!“
Vytáhla jsem mobil a ani jsem nezvedla hlas.
„Za dvacet minut přijede taxi. Vy pojedete na nádraží. Pes skončí v útulku.“
Tchán zbledl jako stěna.
„Zbláznila ses?! Jsme přece rodina!“
Podívala jsem se mu přímo do očí.
„Rodina se nechová jako kobylky, které všechno sežerou a zničí.“
Manžel se nejistě nadechl:
„Možná bychom to neměli hnát tak daleko…“
Otočila jsem se k němu.
„Rozhodni se. Buď oni, nebo já.“
Neváhal dlouho. Vybral si mě.
Za tři hodiny byl dům prázdný. Na podlaze zůstaly šmouhy od kufrů, tmavá skvrna od rozlitého koňaku a něco, co jsem už skoro zapomněla poznat — ticho.
Sedla jsem si na gauč. Na svůj gauč. Zavřela jsem oči.
Byli jsme konečně zase doma.
O týden později zazvonil telefon. Na displeji svítilo „Tchyně“. Zhluboka jsem se nadechla a hovor přijala.
„Tak ti gratuluju,“ zazněl jedovatý hlas. „Celá rodina je uražená. Už k vám nikdy nepřijedeme!“
Rozhlédla jsem se po čistých stěnách a natáhla nohy na pohovce.
„Děkuju za zprávu,“ odpověděla jsem klidně. „A jen dodám, že měníme zámky.“
Na druhém konci to zasyčelo rozhořčením.
„Jak se opovažuješ! Jsme přece rodina!“
„Skutečná rodina se nechová jako okupační armáda,“ odsekla jsem. „A nevyluxuje lednici do posledního drobku.“
Chvíli bylo ticho, pak pohrdavé odfrknutí.
„Tak si žijte ve svém kurníku! Už od nás neuvidíte ani drobeček, ani pomoc!“
„Slibujete?“ neubránila jsem se úsměvu.
Telefon vztekle cvakl. Zvedla jsem oči k manželovi, který stál ve dveřích kuchyně se dvěma hrnky čaje.
„Máma?“ zeptal se a jeden mi podal.
„Slibuje, že už nepřijede,“ řekla jsem a zahřála si dlaně o porcelán.
Posadil se naproti mně a poprvé po dlouhé době vypadal uvolněně.
„Víš,“ zamyslel se, „možná bychom měli jet na dovolenou. Jen my dva.“
Stiskla jsem mu ruku. Za oknem zpívali ptáci, byt voněl čerstvým čajem a… svobodou.
„Víš, co je na tom nejvtipnější?“ dodala jsem po chvíli. „Oni si vážně myslí, že je to trest.“
Podívali jsme se na sebe a rozesmáli se. Upřímně. Lehkost, kterou jsme necítili celé týdny.