Seděla jsem u stolu, před sebou hrnek heřmánkového čaje, který už téměř vychladl. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela aplikaci z kamer, jen abych zkontrolovala, jestli vítr znovu nenafoukal sníh k bráně. Nakonec jsem ale místo toho sjela do archivu záznamů.
Displej ukazoval sobotu, 14:10. Branka se otevřela a dovnitř vešla Ivana Dlouhýová. Kráčela svižně, rozhodně, jako by jí to tu patřilo. Tašku položila na dřevěnou lavičku u zdi. Grand se okamžitě rozvlnil radostí, přiběhl k pletivu kotce a čekal na svou obvyklou porci.
Ivana vytáhla pytel s levnými granulemi – přesně tím druhem, který se prodává na váhu v malých krámcích. Otevřela závoru, kovovou misku zvedla a místo aby ji postavila před psa, odstrčila ji nohou stranou. Kov zazvonil o zem. Granule pak bez jakéhokoli zaváhání vysypala přímo na mokrou hlínu u vchodu.
Grand zmateně přešlapoval. Nechápal. Když se přiblížil, odstrčila ho špičkou boty a zavřela kotec.
Zadržela jsem dech. Čaj mi najednou chutnal jako obyčejná voda. Tohle nebyla nešikovnost ani šetření. V každém jejím pohybu byla cítit chladná, vědomá pohrdavost.
Jenže tím to neskončilo.
14:40. Ivana vyšla z kůlny s těžkým rýčem. Zamířila rovnou k mým tújím. K těm, které jsem před dvěma týdny sázela s takovou péčí, když jsem rukama narovnávala jejich kořeny do hlíny. Nešlo o žádné kypření půdy. Zabodla rýč hluboko pod kořenový bal a plnou vahou se do něj opřela. Jeden keř po druhém vyvrátila ze země a bez zájmu je odhodila na promrzlou trávu. Nakonec pečlivě rozšlapala vzniklé jámy, aby povrch vypadal uhlazeně, jako by tam nikdy nic nerostlo.
15:20. K našemu plotu dorazila Jitka Švecová – neoficiální informační kanál celé čtvrti. Ivana k ní přistoupila. Zvuk byl tlumený, slovům nebylo rozumět, ale řeč těla byla výmluvná. Široká gesta, pohrdavé mávnutí směrem k domu, poklepání na čelo. Jitka si přitiskla ruku na hruď, dramaticky zalapala po dechu a přikyvovala tak usilovně, až se jí rozhoupaly náušnice.
16:00. Před bránou zastavil šedý sedan. Vystoupila mladá žena v světle béžovém kašmírovém kabátu. Ivana doslova rozzářila. Branku otevřela dokořán a vedla návštěvnici po cestě k domu. Žena si prohlížela fasádu, přejížděla prsty po novém obkladu. Ivana ukázala k místu, kde ještě ráno stály mé túje, a rozmáchlým gestem jako by naznačila, že bylo odstraněno něco zbytečného. Hostka se zasmála. Pak vešly dovnitř.
Dvacet minut kamera zabírala prázdný dvůr. Když z domu vyšly, Ivana ji zavedla až na trávník a ukázala směrem k oknu naší ložnice v patře. Tam obě chvíli stály a o něčem živě debatovaly. Nakonec žena nasedla do auta a odjela.
„Kdo to byl?“ zeptala jsem se tiše, když Tomáš Kolář ten úsek přehrál už potřetí.
Topinka, kterou držel, se mu mezi prsty rozpadla na drobky. Odložil ji a dlouze si otíral ruce papírovým ubrouskem.
„Netuším, Jano. Opravdu nevím. Vůbec nechápu, co jsme to právě viděli. Proč by ty keře vytrhala? Třeba… třeba s nimi bylo něco špatně?“
Podívala jsem se mu přímo do očí.
„Špatně?“ zopakovala jsem chladně. „Takže psa odstrčila do bláta jen proto, že miska byla křivá, a naši ložnici ukazovala cizí ženě ze stejného důvodu?“