„Takže nebyla v pořádku ani ta miska?“ dořekla jsem tiše. „A naši ložnici ukazovala komu? Realitní makléřce?“
Tomáš Kolář mi neodpověděl. Beze slova odešel do předsíně, sundal z věšáku klíče od auta a jen krátce pronesl: „Oblékni se.“
Cesta k bytu Ivany Dlouhýové trvala sotva půl hodiny, ale připadala mi nekonečná. V autě byl cítit štiplavý pach kapaliny do ostřikovačů, stěrače rytmicky drhly po skle a ticho mezi námi bylo hutné jako mlha. Tomáš řídil tvrdě, prudce zrychloval a brzdil na poslední chvíli. Nemluvil. Nebyla to však bezradnost, co z něj sálalo. Bylo to poznání. Tiché, bolestivé přijetí faktu, že někdo překročil hranici, za kterou už není návratu.
Jeho matka bydlela ve starém panelovém domě. Na chodbě to páchlo vlhkostí, směsí mokrých kabátů a vařeného jídla. Otevřela téměř okamžitě. Na rtech se jí rozlila její obvyklá přívětivá maska.
„Ale podívejme, návštěva! Proč jste nezavolali? Vařím polévku. A co pejsek? Včera jsem mu dala tak kvalitní granule, že by si přidal!“
Tomáš se ani nezul. Vstoupil do úzké předsíně, zastavil se těsně před ní a vytáhl mobil.
„Mami. Nemluv. Dívej se.“
Spustil video. Ivana Dlouhýová přimhouřila oči. Zpočátku její tvář zůstávala bez výrazu, ale jakmile se na obrazovce objevila lopata a vytrhané keře, její líce začaly rudnout. Cukla hlavou, chtěla uhnout pohledem, jenže Tomáš jí telefon podržel přímo před očima.
Když se ve záběru objevila žena ve světlém kabátu, tchyně prudce vydechla a založila si ruce na prsou.
„To si ze mě děláte legraci? Vy mě špehujete?“ vyštěkla. Všechnu sladkost z hlasu odfoukl vztek. „Nastrkáte si kamery po domě, abyste sledovali vlastní matku?“
„Kdo je ta žena?“ Tomášův hlas byl klidný, ale tak chladný, až z toho mrazilo.
„To je Klaudie Králová! Dcera mé známé z polikliniky. Slušná, zdravá holka!“ obrátila se na mě přes jeho rameno. „Chtěla jsem jí ukázat, kde žiješ. Že máš solidní zázemí, že jsi schopný chlap s budoucností!“
„Jsem ženatý, mami.“
„Jak ženatý?“ vybuchla. Na krku jí vystoupily žíly. „Ona z tebe udělala sluhu! Stavíš jí pergoly a ona si hraje se psy! Kde je rodina? Kde jsou děti? Já jsem kvůli tobě dřela celý život, uklízela na tři směny, abys to někam dotáhl! A ty si přivedeš domů takovou… nikoho! Klaudie by ti dala opravdový život. Umí se postarat o domácnost, uvaří pořádný oběd, ne jen sázet nějaké pitomé keříky!“
Chrlila to bez přestávky. Věřila každému slovu. Byla přesvědčená, že koná dobro, že zachraňuje svého syna. Stála jsem opřená o dveře a necítila vztek. Jen odpor.
Tomáš polkl. Nekřičel. Jen se na ni podíval pohledem, jakým se díváte na cizince, kterého jste si spletli s někým blízkým.
„Zničila jsi něco, co jsem vybudoval,“ řekl pomalu. „Přivedla jsi do mého domu cizího člověka. Pomlouvala jsi mou ženu před sousedkou u plotu.“
„Chtěla jsem ti pomoct! Ty to nevidíš!“
„Klíče.“
Zarazila se. „Jaké klíče?“
„Od chaty. Polož je na tu komodu. Hned.“