Teď však zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí.
„Žádné peníze navíc nemám,“ pronesla klidně.
Milan překvapeně zamrkal. „Jak to, že nemáš? Vždyť teď zase vyděláváš.“
„Utrácím za sebe.“
„A to znamená co, za sebe?“ v jeho hlase se objevila ostrá hrana.
„Za boty,“ odpověděla bez zaváhání. „Za pořádné kozačky. Ty, které jsem si tři roky odpírala.“
Na okamžik oněměl. Otevřel ústa, jako by chtěl něco namítnout, ale slova se nedostavila. Nakonec jen sevřel telefon v ruce a odešel do předsíně. Dveře za ním tiše klaply.
Petra mezitím opláchla poslední talíř, utřela si ruce do utěrky a uvědomila si zvláštní věc: takhle jednoduché to vlastně je. Stačí mít něco vlastního. Něco, na co nikdo jiný nemá nárok.
Jenže Milan nebyl typ, který by změny přešel mlčením. A to, co se mu začalo rodit v hlavě, zatím netušila.
V pátek večer přišel domů – a nebyl sám.
Petra právě stála u linky, když z chodby zaslechla dva hlasy. Jeden patřil Milanovi. Druhý byl ženský, pronikavý, lehce rozmazlený.
Vyšla z kuchyně.
Ve dveřích stála žena kolem pětatřiceti let, perfektně upravená, v béžovém kabátu, s malým psem v náručí. Rozhlížela se po bytě pohledem člověka, který hodnotí cizí prostor, jako by listoval katalogem.
„To je Veronika Vaněková,“ oznámil Milan. „Kolegyně z práce. Stavila se jen na chvilku.“
Jen na chvilku, zopakovala si Petra v duchu. Veronika přejela očima obývák, poličky, záclony.
„Máte to tu… útulné,“ poznamenala bez špetky zájmu.
Petra se usmála. Úsměv byl pevný, vyrovnaný, bez jediné trhliny.
„Pojďte dál. Dáte si čaj?“
„Chvilka“ se protáhla na čtyřicet minut. Veronika se pohodlně usadila na pohovce, usrkávala čaj a s Milanem probírala lidi z kanceláře, jejich interní vtipy a historky. Petra seděla opodál, přisunovala sušenky a mlčela. Dívala se. Poslouchala.
Rychle pochopila, že Veronika není milenka. Chyběla tam jiskra, napětí. Spíš důvěrná samozřejmost dlouholetých kolegů. O to víc ji ale zajímalo, proč ji Milan přivedl domů.
Odpověď přišla při odchodu. Když si Veronika obouvala boty, utrousila směrem k němu:
„Nezapomeň na Adélu. Čeká, jak se rozhodneš.“
Milan nepatrně ztuhl. Petra si všimla, jak přehnaně rychle přikývl a příliš hlasitě ujistil: „Jasně, jasně.“
Adéla.
To jméno jí zůstalo v hlavě jako kovová mince roztočená po stole – cinkalo a nechtělo se zastavit.
Neudělala scénu. Neprohledávala mu mobil, nesahala mu do kapes saka. To by bylo příliš průhledné. Milan by okamžitě zbystřil a zavřel se.
Zvolila jinou taktiku. Začala si všímat.
Čtrnáct dní sledovala drobnosti. Jak se v úterý a ve čtvrtek vrací později než obvykle. Jak chodí telefonovat na balkon „nadýchat se vzduchu“. Jak si najednou koupil nové ponožky – směšný detail, a přesto varovný. Milan se o takové věci nikdy nestaral. A teď měl hned tři páry, kvalitní, rozhodně ne z výprodeje v supermarketu.
Jedno nedělní ráno oznámil, že jede za Václavem Moravcem – tím, který měl údajně odcházet do důchodu.
„Na jak dlouho?“ zeptala se Petra klidně.
„Tak tři hodiny. Sedneme si, rozloučíme se, jak se patří.“
Přikývla. Počkala, až za ním zaklapnou dveře. Pak si oblékla bundu a vyšla také – s pětiminutovým odstupem.
Nikdy nikoho nesledovala. Znala to jen z televize a vždycky si říkala, že ve skutečnosti to takhle fungovat nemůže. Fungovalo. Stačilo držet si odstup a nedívat se mu přímo do zad.
Šel pěšky. Bydleli ve staré čtvrti, kde bylo všechno blízko. Místo k metru zamířil ke skromnému parku, obešel obchodní centrum a zabočil do dvora domu, kterého si Petra nikdy dřív nevšimla. Obyčejný šedý pětipatrový dům, stříška nad vchodem, domovní telefon.
Zadal kód – bez zazvonění, zpaměti – a zmizel uvnitř.
Petra zůstala stát naproti přes ulici. Po několika minutách se ve třetím patře rozsvítilo světlo.
To stačilo.
Otočila se a zamířila k řece. Potřebovala jít. Hlavně nezůstat stát.
Kupodivu necítila vztek. Spíš prázdno a zvláštní soustředění. Šla podél vody, sledovala kachny kroužící u břehu a nepřemýšlela „jak mi to mohl udělat“, ale „co teď“.
Tohle bylo nové. Nepřemýšlet o něm, ale o sobě. Co bude s ní. Co chce. Co potřebuje.
Posadila se na lavičku, vytáhla telefon a napsala Janě Krejčíové:
Máš čas?
Odpověď přišla téměř okamžitě:
Pro tebe vždycky. Děje se něco?
Vysvětlím osobně. Můžu přijít?
Čekám tě.
Jana bydlela asi dvacet minut chůze odsud, v cihlovém domě s vrátnicí a starým výtahem, který se sunul vzhůru pomalu a slavnostně, jako by vezl něco těžkého a neodvratného. Petra vystoupila v šestém patře a zazvonila.
Dveře se otevřely bez prodlení. Jana stála v domácích kalhotách, s hrnkem v ruce, a podívala se na ni tím soustředěným pohledem, který nepotřeboval otázky.
„Pojď dál.“
Petra se posadila na gauč a teprve tam všechno vyložila – o Veronice, o nových ponožkách, o šedém domě i o světle ve třetím patře.
Jana poslouchala mlčky. Když Petra domluvila, zeptala se věcně:
„Víš aspoň, jak se jmenuje?“
„Adéla.“
„A příjmení?“
Petra zavrtěla hlavou.
Jana odložila hrnek na stůl.
„Dobře. To zjistíme. Máš vlastní účet?“
„Mám.“
„Ch…“