„Chvíli počkej,“ doplnila Jana Krejčíová po krátké pauze. „Takže nezačínáš úplně od nuly. A to je podstatné.“
Ukázalo se, že Jana má překvapivě široké kontakty. Hned následující den Petře zavolala. Nezdržovala se zbytečnostmi.
„Adéla Janečeková, jednatřicet let. Dělá ve stejné logistické firmě jako Milan Kratochvíl, klientská manažerka. A podle všeho spolu nejsou měsíc ani dva. Trvá to osm měsíců.“
Petra chvíli držela telefon u ucha, ale nedokázala hned odpovědět.
„Jak to víš?“ vypravila ze sebe nakonec.
„Moje neteř sedí na recepci v jejich kanceláři. Tam se ví všechno. Jen se o tom nahlas nemluví.“
Osm měsíců. Petra si to v duchu přepočítala. Přesně před osmi měsíci prosila Milana o peníze na zimní boty. Tehdy jí řekl, ať vydrží do další výplaty, že teď to nejde. Čekala. Nakonec si je nekoupila vůbec.
A on mezitím osm měsíců vodil Adélu Janečekovou na večeře a žil si bez omezení.
V tu chvíli se v ní cosi posunulo. Neprasklo to, nerozsypalo se to – jen se to tiše přeskládalo, jako když odsunete těžkou skříň a uvolníte místo.
Nedělala scénu. Nevyhledala Adélu, neposlala jí žádnou zprávu. Milanovi také nic nevyčítala přes telefon. Místo toho zvolila jiný postup.
V pondělí brzy ráno, když ještě spal, vytáhla z šuplíku všechny své doklady. Jen své. Občanku, pracovní smlouvu, kartičku pojišťovny, oddací list. Pečlivě je uložila do složky a tu zasunula do pracovní tašky.
Pak si uvařila kávu, vypila ji u okna a dívala se na probouzející se ulici. V hlavě jí běželo jediné slovo: právník.
I tentokrát jí Jana pomohla. Dala jí kontakt na Renatu Bednářovou, advokátku, která se specializovala na rodinné právo a podle Janiných slov „neměla slabost pro muže, kteří si myslí, že jim projde všechno“.
Petra si sjednala schůzku na středu. Milanovi o tom neřekla ani slovo.
V neděli večer se vrátil údajně od Václava Moravce. Vypadal spokojeně, skoro rozjařeně. Z jeho kabátu byl cítit cizí parfém, přehlušený žvýkačkou.
„Tak jaké to bylo?“ zavolala na něj z kuchyně.
„V pohodě. Seděli jsme dlouho,“ odpověděl lehce.
„To je fajn,“ řekla klidně a otočila karbanátek na pánvi.
Nic nepoznal. Proč by také měl? Vždyť byla pořád stejná – tichá, nenáročná, předvídatelná.
Ať si to zatím myslí dál.
Do středy zbývaly dva dny.
Renata Bednářová měla kancelář ve druhém patře obyčejného administrativního domu. Žádný přepych, žádné kožené sedačky. Psací stůl, hromady spisů, diplomy na zdi. Žena kolem pětapadesáti, krátké vlasy, brýle a pohled někoho, koho jen tak něco nepřekvapí.
Petra jí postupně vyložila všechno. Osm měsíců. Adéla Janečeková. Šedý dům. Účet, který si otevřela sama. Úvazek, který si rozšířila na plný.
Advokátka si dělala poznámky, pak si sundala brýle.
„Byt je napsaný na koho?“
„Na něj. Pořídil ho ještě před svatbou.“
„Společný majetek?“
„Auto. Kupovali jsme ho před třemi lety, už jako manželé. A chata – tu mám na sebe, dar od rodičů.“
„Dobře.“ Renata si brýle znovu nasadila. „Na chatu nárok nemá. Auto se bude dělit. Děti nemáte?“
„Ne.“
„O to jednodušší to bude.“ Krátce se odmlčela. „Jste připravená, že nebude spolupracovat?“
Petra se nadechla. „Ano.“
Cestou domů jela autobusem. Dívala se na město – výlohy, lidi s nákupními taškami, holuby posedávající na římsách. Všechno bylo stejné jako včera. A přesto jiné. Jako by konečně odložila těžký kabát, který na sobě nosila příliš dlouho.
Milan ji čekal v předsíni. To samo o sobě bylo nezvyklé.
„Kde jsi byla?“ zeptal se.
„Vyřizovala jsem si věci,“ odpověděla a zouvala si boty.
„Jaké věci?“ V jeho hlase zazněl ostřejší tón, nádech kontroly.
„Moje věci, Milane.“
Chvíli ji pozoroval. Ona si pověsila kabát a odešla do kuchyně.
Následující dva týdny žila jakoby ve dvou rovinách. Navenek se nic neměnilo, doma běžný režim. Uvnitř však systematicky pracovala. Shromažďovala podklady pro Renatu Bednářovou, obstarávala výpisy z účtů, fotografovala účtenky za větší nákupy.
Milan začal být podrážděný. Bez zjevné příčiny, aspoň podle něj. Reagoval přehnaně na maličkosti, pak se na hodiny uzavřel do ticha.
Jednou večer utrousil: „Mám pocit, že něco chystáš.“
„Proč si to myslíš?“ zeptala se klidně.
„Jsi jiná.“
Zvedla oči od knihy. „Možná jsem prostě dospěla.“
Na to neměl odpověď. Odešel na balkon telefonovat. Slyšela tlumené útržky vět, žádné jméno, ale bylo zřejmé, komu volá.
Ať si volá.
Návrh na rozvod podala v pátek. Sama. Bez varování.
Ještě ten den přišlo oznámení do jejich společné e-mailové schránky, kterou kdysi založili a téměř nepoužívali. Milan se vrátil domů nezvykle brzy. Podle toho, jak prudce zavřel dveře, bylo jasné, že už ví.
Stála v kuchyni a čekala.
Vstoupil dovnitř, položil telefon na stůl a dlouze se na ni zadíval.
„Co to má znamenat?“
„Návrh na rozvod,“ odpověděla vyrovnaně. „Umíš číst.“
„Zbláznila ses?“
„Ne. Myslím, že jsem se konečně probrala.“
Posadil se. To ji překvapilo – obvykle v podobných chvílích zůstával stát a snažil se ji převýšit i fyzicky. Teď si sedl, jako by z něj něco vyprchalo.
„Petro. Pojďme si o tom normálně promluvit.“
„Tak mluv,“ přikývla a posadila se naproti němu.