— Takže budeš vařit i pro rodinu své sestry, — pronesl Tomáš Kratochvíl tónem, který zněl spíš jako příkaz než prosba. Sotva to však dořekl, uvědomil si, že přestřelil.
Lenka Nováková stála u okna a sledovala, jak na dvůr pomalu zajíždí přeplněná dodávka. Krabice byly naskládané až po strop. V žaludku ji nepříjemně píchlo — bylo jí jasné, co to znamená. Tomáš už třetí den chodil po bytě jako tělo bez duše, provinilý výraz v obličeji, a očividně hledal vhodnou chvíli na vážný rozhovor.
— Leni, — začal opatrně už včera večer, — pamatuješ, jak jsem ti říkal, že Petra má potíže s bydlením?
Samozřejmě že si pamatovala. Tomášova sestra si před čtyřmi lety pronajala dvoupokojový byt na okraji města. Bydlela tam s manželem Romanem Bednářem a dvěma dětmi — desetiletým Matyášem a šestiletou Terezou. Byt byl slušný, majitelka bezproblémová. Jenže pak přišel zlom: majitelčina dcera se vdala a mladí potřebovali vlastní zázemí. Nájemníci museli pryč.
— Poprosili nás, jestli by u nás nějaký čas nemohli zůstat, — pokračoval Tomáš a vyhýbal se jejím očím. — Jen než si najdou něco jiného…
Lenka tehdy jen tiše přikývla. Co jiného mohla říct? Petra byla Tomášova jediná sestra. Vycházeli spolu dobře, drželi při sobě. A vyhodit rodinu se dvěma dětmi na ulici? To nepřipadalo v úvahu.
— Na jak dlouho? — zeptala se klidně.
— Nejvýš dva nebo tři týdny, — ujistil ji rychle. — Už hledají, Roman dokonce oslovil realitku.
Teď, když sledovala, jak z dodávky mizí krabice, kufry, dětská kola i přepravka s kočkou, bylo jí jasné, že tohle nevypadá na krátkou návštěvu.
Jako první vyběhly po schodech děti. Matyáš s batohem na zádech a míčem pod paží, Tereza objímala obrovského plyšáka a cosi nadšeně vysvětlovala bratrovi. Za nimi šli dospělí — Petra nesla kočku, Roman táhl kufry a Tomáš balíky.
— Leni! — zvolala Petra, sotva překročila práh. — Ani nevíš, jak jsme ti vděční. Slibuju, že tu budeme jen nezbytně nutnou dobu.
Lenka ji objala a skutečně s ní soucítila. Petra byla milá, ale vždy trochu nepraktická. Po škole se rychle vdala, brzy přišly děti a její svět se zúžil na domácnost. Občas pracovala z domova v oblasti grafiky, ale zásadní rozhodnutí nechávala na Romanovi.
— Mami, kde budeme spát? — vyhrkla hned Tereza a rozhlížela se po bytě.
Byt Lenky a Tomáše byl útulný, ale malý. Ložnice, obývák s rozkládacím gaučem, desetimetrová kuchyň, koupelna a toaleta zvlášť. Pro dva ideální. Pro šest lidí těsné.
— My s Romanem si vezmeme gauč v obýváku, — navrhla rychle Petra. — Dětem rozložíme matrace. Třeba tady na zemi?
— V ložnici je taky rozkládací pohovka, — poznamenal Tomáš. — Děti se tam vejdou.
— A kam dáme Micku? — znejistěla Tereza.
— Záchůdek jí postavíme do předsíně, — rozhodl Roman. — Tam se to vejde.
Během dvou hodin se z jejich domova stal improvizovaný sdílený byt. Hračky zaplnily obývák, kufry obsadily chodbu, kočka byla dočasně zavřená v koupelně, než si zvykne. Vzduch byl prosycený cizími vůněmi a neznámým rytmem života.
Lenka tiše přihlížela, jak se její osobní prostor rozplývá. Nejvíc ji zarazilo, s jakou samozřejmostí se všichni zabydlují — jako by to nebyl její byt, ale společné území.
— Leni, kde máte toaletní papír? — zavolala Petra z koupelny.
— Ve skříňce pod umyvadlem.
— A půjčíš mi ručník? Ne všechno jsme ještě přinesli.
— Jasně.
Večer bylo definitivně po klidu. Děti běhaly, hrály si na schovávanou, kočka mňoukala a dožadovala se pozornosti. Dospělí debatovali o bytech.
— Zítra zajdeme do kanceláře na Komenského třídě, mají tam šikovnou makléřku, — říkal Roman. — A pozítří projdeme okolí, třeba budeme mít štěstí.
— Hlavně aby to nebylo nad naše možnosti, — povzdechla si Petra.
— Něco se najde, — ujistil je Tomáš. — A kdyby ne, zůstanete tu déle.
Lenka po něm střelila pohledem. Déle? Tomáš znejistěl a raději sklopil oči.
— Připravím večeři, — oznámila a odešla do kuchyně.
Otevřela lednici a začala počítat. Obvykle nakupovala pro dva, maximálně s malou rezervou. Teď bylo doma šest hladových krků, včetně dvou dětí, které měly zdravý apetit.
— Co bude k jídlu? — nakoukl do dveří Matyáš.
— Ještě nevím, — přiznala.
— U nás doma dělávala mamka karbanátky s kaší, — přidala se Tereza.
Lenka otevřela mrazák. Karbanátky žádné. K dispozici jedno kuře, balíček těstovin, trochu zeleniny a zbytek polévky ze včerejška. Bude to stačit?
— Neboj se, nejsme vybíraví, — uklidňovala ji Petra. — Sníme cokoli.
— Jde spíš o to, aby bylo dost.
— Zítra nakoupíme.
Lenka jen přikývla a pustila se do porcování kuřete. V duchu si říkala, že i ten nákup zřejmě nakonec skončí na jejím seznamu povinností.
Večeře byla skromná. Kuře s těstovinami chutnalo jinak, když se dělilo mezi šest lidí. Děti jedly s chutí, dospělí si přidávali opatrně.
— Bylo to výborné, děkuju, — usmála se Petra.
— Opravdu moc dobré, — přidal se Roman.
Po jídle se všichni rozptýlili ke svým provizorním lůžkům. Lenka zůstala sama v kuchyni a uklízela nádobí, zatímco ostatní řešili koupání dětí a večerní přesuny matrací.
— Jak to zvládáš? — zeptal se tiše Tomáš, když za ní přišel.
— Jde to, — odpověděla stručně.
— Brzy si něco najdou.
— Uvidíme.
Z jejího hlasu cítil chlad, ale dál to nerozebíral. Ten den byl náročný pro všechny a bylo jasné, že skutečná zkouška jejich trpělivosti teprve začíná.