Jenže klid dlouho nevydržel.
Následující ráno Lenku probudil pronikavý dětský smích a dupání na chodbě. Otevřela oči a sáhla po mobilu – 6:30. Vstávala obvykle až v sedm, ale dnes bylo zjevné, že nejmladší členové domácnosti zahájili den s předstihem.
— Potichu, prosím vás, tišeji, — ozýval se z obýváku hlas Petry. — Strejda s tetou ještě spí.
Bylo to zbytečné. Lenka už byla vzhůru a znovu usnout nedokázala.
Když vešla do kuchyně, zarazil ji pohled na dřez. Přetékal šálky a talíři. Zřejmě se večer ještě popíjel čaj a děti si dopřály sladkosti.
— Dobré ráno! — usmála se Petra, jako by nic. — Chtěla jsem to tu dát do pořádku, ale vůbec se nevyznám, kam co ukládáte.
— To nevadí, já to udělám, — odpověděla Lenka automaticky a pustila vodu.
Ranní hodiny připomínaly špatně řízenou operaci. Tomáš si naléval kávu a kontroloval pracovní e-maily, Roman spěchal, aby stihl schůzku, Petra naháněla děti ke stolu a Lenka pobíhala mezi lednicí, sporákem a kredencí, aby každý dostal, co potřebuje.
— Lenko, máte doma müsli? — zavolala Petra přes hluk.
— Mělo by tu být, podívej se nahoře.
— A jogurt?
— Poslední kelímek.
— Terezo, vezmi si müsli, — obrátila se Petra na dceru.
— Nechci! Chci jogurt jako doma! — ohradila se holčička.
— Terezko, máme jen jeden a jste dva, — snažila se Lenka vysvětlit smírně.
— Tak ať si ho Matyáš nedává!
— Já ho chci taky! — přidal se chlapec.
— Dost! — zvýšila hlas Petra. — Bude müsli a hotovo.
Když muži konečně odešli do práce a děti se uklidnily u pohádky, Lenka si připadala, jako by za sebou měla půl dne fyzické dřiny. A přitom bylo sotva devět.
— Ty dneska nepracuješ? — zeptala se Petry opatrně.
— Pracuju, jen z domova. Hned si sednu k počítači. Děti budou koukat na televizi, tak bude klid.
Lenka jen přikývla a stáhla se do ložnice, která pro ni představovala poslední kousek původního řádu. Zavřela dveře, otevřela notebook a snažila se soustředit.
Nevydrželo to dlouho.
Zaklepání.
— Teto Leni, — vykoukla Tereza. — Můžu se napít?
Podala jí sklenici vody a znovu se usadila.
Za chvíli další ťukání.
— Teto, já potřebuju na záchod.
A sotva uběhla půlhodina:
— Lenko, — volala Petra z obýváku, — můžu zapnout pračku?
Kolem poledne už bylo jasné, že pracovat v těchto podmínkách je iluze. Děti měly každou chvíli nový požadavek, kočka rozladěně mňoukala a Petra střídala telefonáty s klienty s vyřizováním e-mailů.
— Co budeme obědvat? — ozvala se Petra kolem jedné.
— Netuším. Co obvykle vaříte? — odpověděla Lenka unaveně.
— Cokoliv. Máte brambory?
— Nějaké ano, ale moc jich není.
— A maso?
— V mrazáku je kuře.
— Paráda, tak uděláme kuře s bramborem!
Lenka si všimla toho „uděláme“. Petra se však místo do kuchyně přesunula na gauč s notebookem.
— Tak jdeš vařit? — zeptala se Lenka přímo.
— Jasně, jen musím do tří odevzdat projekt. Začni prosím, hned jak to pošlu, přijdu pomoct.
Nepřišla.
Večer byla Lenka na pokraji sil. Uvařila, dvakrát umyla nádobí, uklidňovala vystresovanou kočku a odpovídala na nekonečné „proč“ a „kde je“. Ze své práce stihla sotva minimum.
Když se Tomáš s Romanem vrátili, napětí by se dalo krájet.
— Jak ses měla? — zeptal se Tomáš.
— Jak kdy, — odpověděla stručně.
U večeře Roman referoval o hledání bytu.
— Prohlédli jsme si dva. Jeden byl předražený, druhý v hrozném stavu. Zítra máme další.
— Nemusíte spěchat, — prohlásil Tomáš velkoryse. — Místa je tu dost.
Lenka po něm střelila pohledem. Dost? V bytě se dvěma pokoji, kde už teď nebylo kam šlápnout?
— Samozřejmě tu nechceme být napořád, — dodala Petra nejistě.
— Jasně že ne, ale dokud něco nenajdete, berte to tu jako doma, — mávl rukou Tomáš.
Po večeři, když děti konečně usnuly a z obýváku se ozýval tlumený zvuk televize, si Lenka odvedla manžela do kuchyně.
— Tomáši, musíme si promluvit.
— Co se děje?
— Takhle jsem si to nepředstavovala. Je to mnohem náročnější, než jsem čekala.
— V čem konkrétně?
— Neustálý hluk, žádné soukromí, nemůžu pracovat. Vařím pro šest lidí a uklízím po všech…
— Leni, vydrž chvíli. Je to přece moje sestra.
— To chápu. Ale proč všechno zůstává na mně?
— A kdo jiný by to měl dělat? Petra se stará o děti, my chlapi chodíme do práce.
— A já snad nepracuju?
— No… jsi doma…
— To, že pracuju z domova, neznamená, že mám volno!
Tomáš si povzdechl.
— Dobře. Promluvím si s Petrou. Zapojí se víc.
Jenže další den se nic nezměnilo. Petra řešila zakázky a děti, muži mizeli ráno do práce a Lenka se topila v cizím režimu, který postupně pohlcoval i její vlastní život.
Třetí večer už toho měla dost.
— Můžeme si něco ujasnit? — oslovila všechny u stolu. — Co kdybychom si rozdělili vaření? Připadá mi, že jsem u sporáku pořád jen já.
— Jasně, to je fér, — reagovala Petra rychle. — Zítra vařím já.
— A nádobí budeme mýt na střídačku, — doplnila Lenka.
— Souhlas, — přikývl Roman.
Ráno ale Petra oznámila, že má naléhavý termín, a poprosila Lenku, aby ji „zaskočila“. Roman odcházel ještě za tmy, Tomáš měl plný diář.
— Takže zase já, — konstatovala Lenka tiše.
— Omlouvám se, okolnosti jsou teď složité, — rozhodila Petra rukama.
Ten večer už Lenka mlčet nedokázala.
— Tomáši, takhle to dál nepůjde.
— Co přesně máš na mysli?
— Připadám si jako služka. Vařím, uklízím, hlídám děti. Ostatní se chovají, jako by byli v penzionu.
— Přeháníš.
— Opravdu? Tak kdo dnes dělal snídani?
— Ty.
— Oběd?
— Taky ty.
— Večeři?
— No dobře, zase ty, ale—
— A nádobí?
— Leni, stačí. Vidím, že jsi unavená.
— Nejde o únavu. Je to nespravedlivé. Proč mám nést odpovědnost za celou rodinu?
— Vždyť tu nejsou navždy!
— Už je to týden. A pokrok žádný. Včera Petra říkala, že slušný byt bude možná až za měsíc.
— Měsíc, dva… to přece není tragédie.
— Tobě ne! Ráno odejdeš a večer přijdeš k hotové večeři. A já…
— A ty jsi přece doma, tak co je na tom tak hrozného—
— Přestaň! — zbledla Lenka rozhořčením a v očích se jí zaleskly slzy.