„Doma?“ vydechla Lenka rozechvěle. „Já jsem doma? Já přece pracuju! Jen nechodím do kanceláře, dělám na dálku. A k té práci se ani nedostanu, protože neustále někomu nandavám jídlo, po někom uklízím nebo zabavuju děti!“
Tomáš si v tu chvíli uvědomil, že přestřelil.
„Dobře, máš pravdu. Zítra si s Petrou sednu a probereme to. Rozdělíme si povinnosti.“
„A s Romanem taky,“ dodala chladně.
„Ano, i s Romanem,“ přikývl rychle.
Jenže druhý den z plánovaného „vážného rozhovoru“ sešlo. U stolu padala jen obecná slova o vzájemné pomoci, ohleduplnosti a pochopení. Konkrétní dohoda žádná. Všechno zůstalo při starém.
A večer přišla poslední kapka.
Lenka stála u sporáku a připravovala večeři, když k ní Tomáš přišel s výrazem, jako by si právě na něco vzpomněl.
„Leni, málem bych zapomněl. Děti od Petry jdou od zítřka do školy a do školky. Dočasně je zapsali tady poblíž. Takže bude potřeba chystat snídani dřív.“
„Dobře,“ odpověděla bez emocí.
„A taky by bylo fajn jim balit svačiny.“
„Hm.“
„A Petra říkala, že už skoro nemají čisté dětské oblečení. Nemohla bys dneska vyprat?“
Lenka se na okamžik zastavila. „Nemohla by si to vyřešit sama?“
„Ona neví, jak funguje naše pračka.“
„Tak se to naučí.“
Tomáš chvíli mlčel, ale pak dodal ještě něco, co všechno zlomilo.
„A stejně… když jsme teď doma v šesti, bude se muset vařit víc.“
Lenka se k němu pomalu otočila. „Co tím myslíš?“
„No… že teď budou jíst všichni tady. Takže… budeš vařit i pro rodinu mojí sestry,“ pronesl, a sotva to dořekl, litoval.
Lenka položila nůž na prkénko tak opatrně, až to působilo znepokojivě. Velmi pomalu se k němu otočila. Ve tváři měla výraz, který Tomáš nikdy předtím neviděl.
„Zopakuj to,“ řekla tiše.
„Co mám zopakovat?“
„To, co jsi právě řekl. Že budu vařit.“
Tomáš pochopil, že šlápl vedle. Ale couvnout už nešlo.
„Myslel jsem… že bys měla vařit. Když je nás víc…“
„Měla,“ zopakovala. „Rozumím.“
Sundala si zástěru, pečlivě ji pověsila na háček a beze slova odešla z kuchyně.
„Leni, kam jdeš?“ zavolal za ní zmateně.
„Do ložnice.“
„A večeře?“
Zastavila se ve dveřích. „Večeře? Řekl jsi přece, že budu vařit. Tak budu. Až uznám za vhodné.“
Zamkla se v ložnici a posadila se na postel. Ruce se jí třásly – směs vzteku, ponížení a vyčerpání. Během čtrnácti dnů se z partnerky stala služka. A jejímu manželovi to připadalo naprosto normální.
Vstala, otevřela skříň a vytáhla velký kufr. Začala do něj skládat Tomášovy věci. Košile, kalhoty, spodní prádlo, ponožky. Pečlivě, úhledně, jak byla zvyklá.
Když kufr zapnula, odnesla ho do obýváku. Rodina seděla u televize.
„Promiňte, že ruším,“ řekla klidně a postavila zavazadlo doprostřed místnosti. „Mám návrh.“
Všichni se na ni podívali.
„Tomášovi jsem sbalila to nejnutnější. Myslím, že bude pro všechny pohodlnější, když se dočasně přestěhujete k mamince na chatu. Je tam dost prostoru.“
„Leni, ty ses zbláznila?“ vydechla Petra.
„Naopak. Myslím na vaše pohodlí. Děti tam mohou běhat po zahradě, nikomu nebude těsno.“
„My už jsme se tady přece zabydleli…“ namítl Roman.
„Vy ano. Já ne. Za dva týdny jsem zjistila, že roli, kterou jste mi přidělili, nezvládnu.“
„Jakou roli?“ nechápal Roman.
„Kuchařky, uklízečky, chůvy a pradleny v jednom.“
V místnosti zavládlo ticho.
Petra si odkašlala. „Jestli máš pocit, že tě zneužíváme…“
„Nemám pocit. Vím to. Dva týdny se starám o domácnost sama. A dnes jsem dostala příkaz, že to tak zůstane.“
Všechny pohledy se stočily k Tomášovi.
„Já jsem ti nic nepřikazoval,“ bránil se.
„Ale ano. Řekl jsi: budeš vařit i pro rodinu mojí sestry. Bez otázky, bez domluvy.“
„Tak jsem to nemyslel…“
„Tak nám vysvětli, jak jsi to myslel.“
Tomáš mlčel.
„Právě,“ řekla Lenka. „Proto navrhuju přesun na chatu. Tam si v klidu ujasníte, jak chcete fungovat dál. A až budete mít plán, kde se dělí nejen práva, ale i povinnosti, můžete přijít a promluvíme si.“
„To je přehnané,“ povzdechl si Tomáš. „Zbytečné drama.“
„Zbytečné? To, že nechci být služka ve vlastním bytě?“
„Nikdo tě za služku nepovažuje!“
„Vážně? Kdo naposledy vařil?“
Nikdo neodpověděl.
„Kdo včera myl nádobí?“
Ticho.
„Kdo předevčírem pral dětské oblečení?“
Roman zamumlal: „My bychom to taky zvládli…“
„Zvládli, ale neděláte to. Protože víte, že to udělám já.“
Vzala ze stolku klíčky od auta. „Odvezu vás. Sbalte se.“
„Leni, nebuď tak radikální,“ zkusila to Petra. „Pojďme si o tom ještě promluvit.“
„O čem? O tom, že mám obsluhovat šest lidí? To už jsme probírali. Výsledek vidíte.“
„Dobře, rozdělíme si to,“ spěchal Roman.
„Výborně. Rozdělte si to na chatě. Budete tam mít čas i prostor.“
„Mami, co se děje?“ zeptal se Matyáš.
Lenka si k němu klekla. „Nic hrozného. Jen pojedete na pár dní k babičce.“
„Navždy?“
„Ne. Jen na chvíli.“
O hodinu později seděli všichni v autě. Cesta proběhla téměř beze slov.
Na chatě je přivítala Tomášova maminka, energická sedmdesátnice.
„Co vás sem přivádí?“ podivila se.
„Mami, přijeli jsme na návštěvu,“ odpověděl rozpačitě Tomáš.
„Všichni? A na jak dlouho?“
„Na nějaký čas,“ řekla klidně Lenka. „Potřebují si vyjasnit pár věcí ohledně společného soužití.“
Starší žena se podívala na snachu, potom na syna. „Chápu,“ přikývla. „Místa je tu dost.“
Lenka pomohla s vykládáním zavazadel. Když bylo hotovo, chystala se k odjezdu.
Tomáš ji doběhl u branky. „Tohle je nesmysl. Pojď domů a vyřešíme to normálně.“
„Není co řešit,“ odpověděla pevně. „Chtěli jste, abych vařila a uklízela pro všechny? Dobře. Ale jen za podmínek, které si určím já. Do té doby přemýšlejte.“
„O jakých podmínkách?“
„O tom, že každý dospělý ponese svůj díl odpovědnosti. Vaření, úklid, praní, hlídání dětí. Spravedlivě a podle jasného rozpisu.“