— Tak už toho divadla nech, Kateřino. Sbal si věci a uvolni byt, — procedil Petr mezi zuby. Nemluvil nahlas, a právě proto zněla jeho slova tvrději než jakýkoli křik. — A přestaň se na mě dívat, jako bych ti právě sebral důchod. Byt je můj, měl jsem ho dávno před svatbou, je psaný na mě. Trvalé bydliště tu nemáš. Jestli chceš, můžeme to zítra probrat s právníkem. Nechceš? Dveře jsou támhle.
— Uvolnit byt? — zopakovala Kateřina pomalu a odložila hrnek na stůl s takovou opatrností, jako by šlo o porcelánovou relikvii. — To myslíš vážně? V deset večer? V lednu? Když venku mrzne tak, že i taxikáři nadávají?
Petr podrážděně pokrčil rameny. — Nejsem povinen objednávat ti lepší počasí. Deset let jsem to snášel. Stačilo. Chci mít konečně klid.
— Klid? Ty? — pousmála se křivě. — S mámou na hlasitém odposlechu třikrát denně? Petře, nerozesmívej mě. Moje papuče jsou už tak dost sešlapané.
Z kuchyně se vynořila Stanislava, jako by čekala na svou repliku. Na sobě měla svetr s lesklou nití a výraz člověka, který má pocit, že osobně drží pohromadě celý svět.
— Vidíš, synku? — stáhla rty do úzké čárky. — I teď je drzá. Žádná úcta. Žádná vděčnost. Přijali jsme ji, postarali se o ni, a co z toho máme? Jen jízlivost.
Kateřina se prudce otočila. — Nikdo mě neobouval ani nešatil. Boty jsem si koupila sama. Ve slevě, před dvěma lety. A mimochodem, váš syn v nich chodil pro rohlíky, když se mu nechtělo přezouvat.
Petr udeřil dlaní do stolu. — Neodváděj řeč jinam. Řekl jsem, že odejdeš.
— To jsem slyšela, — zvedla obočí. — Dneska máš den jednoduchých vět? „Odejdi“, „dost“, „můj byt“. Slovník jak u hlídače závory.
Přistoupil blíž. V očích neměl zuřivost, spíš cosi ulepeného a nahromaděného. Únavu, zášť, potřebu aspoň někde si připadat jako pán. Tady, mezi sklenicí pohanky a starou lednicí s oprýskaným lakem.
— Už mě máš dost, — zvýšil hlas. — Věčně nespokojená. Všechno víš líp. Špatně opravený kohoutek, špatně utracené peníze, moje máma tu prý chodí moc často. Je to moje matka! A tohle je můj byt. Můžu tu bydlet sám, zvát si koho chci, dělat rekonstrukci, kdy se mi zachce. A ty pořád: „Petře, nejdřív to promysleme.“ Tak jsme domysleli.
Kateřina zkřížila ruce na prsou. Její klid byl ostřejší než křik. — Ano, tvoje matka. To nikdo nezpochybňuje. Jen jsem si občas připadala jako podnájemnice v komunálním bytě, zatímco vy dva jste manželství uzavřeli mezi sebou. Ty, maminka a její názor na každý šroubek.
— Slyšíš ji? — rozhodila rukama Stanislava. — Od začátku jsem věděla, že jí nejde o rodinu, ale o pohodlí. Přišla do hotového. Byt byl, chlap byl. Stačilo žít. Ale ne, ještě musí mít navrch.
— Hotové? — kývla Kateřina s trpkým úsměvem. — Tapety jsem lepila já. Vanu jsem drhla od vodního kamene já. A tvého syna jsem po doktorech netahala jen proto, že tam nechodí ani se mnou. I když by si občas mohl nechat zkontrolovat sluch. Deset let opakuju totéž: v dvaapadesáti se nedá žít pod maminčiným podpatkem. Jenže kdo by mě poslouchal.
Petr zbledl. — Nepleť do toho věk.
— Tak mi nešlapej po životě, — odvětila chladně.
Rozhostilo se ticho. Pračka v koupelně dobíhala odstřeďování, jako by schválně burácela. Vítr házel sníh na okenní tabule. Na sporáku tiše probublávala polévka, kterou už nikdo nechtěl.
Kateřina se na manžela zadívala a náhle jí to došlo s bolestivou jasností: sám by na takový krok nenašel odvahu. Nikdy neuměl jednat přímo. Když byl nespokojený, mlčel. Když uražený, chodil s nafouklým výrazem. Když měl výčitky, přinesl perník. A teď najednou rozhodný pán domu. Někdo mu musel dodat odvahu. Pošeptat správná slova.
Pohlédla na tchyni. — To je vaše práce? Nebo už si na tohle divadlo stačil sám?
Stanislava si uhladila límec. — Říkám synovi jen pravdu. A ta je jednoduchá: v jeho bytě žije cizí žena bez majetku, bez přínosu a bez respektu k starším.
— Respekt mám, — usmála se Kateřina bez veselí. — Jen nemám zvyk souhlasit s každou hloupostí jen proto, že je starší.
— Dost! — vybuchl Petr. — Dnes odejdeš. Ke kamarádce, do hotelu, kamkoli. Jen ne tady. Už mě unavuje, že se v mém domě jede podle tvých pravidel.
— Podle mých? — zvedla hlavu. — Jako že se platí včas energie? Že se špinavé ponožky neschovávají pod gauč? Že se půl výplaty neutratí za „nezbytný“ zimní vrták na ryby, který dva roky rezne na balkoně? Ano, tyranie jak vyšitá.
— Vidíš? — ušklíbla se Stanislava. — Jeho koníčky jsou pro ni harampádí. Nikdy si ho nevážila.
Kateřina se k ní otočila a ztišila hlas. — Vážila jsem si ho víc, než si vážil on sám. A to byla moje největší chyba.
Ta věta zůstala viset mezi nimi. Těžká, nepříjemná. Petr uhnul pohledem — a to bolelo víc než křik. Jako by se už předem zbavil odpovědnosti.
— Jak dlouho tohle plánujete? — zeptala se Kateřina a snažila se, aby se jí netřásl hlas.
Petr si promnul čelo. — Několik měsíců.
— Několik měsíců, — zopakovala s krátkým smíchem. — A já ti mezitím vařila boršč, žehlila košile a poslouchala, jak jsi vyčerpaný z práce, zatímco ses psychicky chystal mě vyhodit. To je opravdu dospělé. Skoro hrdinské. Orel — kdyby ovšem orli seděli maminkám na klíně.
— Nech matku na pokoji! — zavrčel a vykročil k ní.
— A co uděláš? — neuhnula ani o krok. — Druhé dějství? Vynesete mě společně jako starou skříň?
Rukou sebou škubl, jako by ji chtěl popadnout za paži, ale ona ustoupila sama.
— Nesahej na mě. Ani omylem, — pronesla tiše. — A bez scén. Když je byt tvůj, odejdu. Dobrovolně. Abych pak nemusela poslouchat řeči o tom, jak ses mě zbavil.