A ještě si pamatuj jednu věc, Petře,“ dodala klidně, ale s pohledem, který bodal víc než křik. „Člověk není starý kus nábytku. Můžeš ho vystěhovat z bytu, ale z vlastní hlavy ho jen tak nevymažeš. S tím si pak budeš muset poradit sám.“
Stanislava si vítězoslavně upravila svetr a s přehnanou důstojností prohlásila: „Tak konečně rozumné rozhodnutí. Měla jsi to udělat dávno. Sbal se v klidu a bez hysterických výstupů.“
Kateřina se na ni podívala tak, až se zdálo, že se nad nimi lehce zachvěla lampa. „Bez výstupů? To je spíš vaše parketa. Vy někomu rozmetáte život na kousky a pak si sednete k čaji, jako byste právě dokončila jarní úklid.“
Otočila se a zamířila do ložnice. Ze skříně vytáhla starou cestovní tašku, kterou kdysi brali na víkend k přehradě. Ruce se jí třásly, ale ne tolik, jak čekala. Do tašky vložila doklady, teplý svetr, spodní prádlo, nabíječku, peněženku, kosmetickou taštičku a sešit s mírami svých zákaznic. Přihodila pár fotografií. Léky balit nemusela – žádné neužívala. Z věšáku stáhla zimní kabát a z háčku v předsíni vlněný šál. A tím výčet skončil. Nejkrutější podoba bídy je ta, kdy po deseti letech společného bydlení odcházíte jen s jednou taškou.
Z chodby se ozýval hlas tchyně, záměrně hlasitý, aby ho slyšela i přes zavřené dveře.
„Petře, hlavně ať ti nechá klíče. Ať ji ani nenapadne si něco nárokovat. Dneska jsou všichni vyčůraní – nejdřív si užijí pohodlí a pak běhají po soudech.“
Kateřina vyšla s taškou přes rameno a odpověděla ledově: „Nemějte obavy. Zákony znám líp než vy drby od vchodu. Byt jste pořídili před svatbou a je psaný na něj. O zdi se soudit nehodlám. Já řeším svědomí. A to je u nás, zdá se, nedostatkové zboží.“
Petr natáhl ruku. „Klíče.“
Položila svazek na komodu. „Tady je máš. A mimochodem, až budeš zítra hledat čisté ponožky, nekřič. Jsou ve druhém šuplíku vpravo. Účty za elektřinu najdeš v modrých deskách. Vím, že je to informace přísně tajná, ale třeba se ti bude hodit.“
„Už běž,“ procedil mezi zuby.
Vzala tašku pevněji. „Odcházím. Jen si pak nehraj na opuštěné dítě. Tohle bylo tvoje slavné a dospělé rozhodnutí.“
Lucie otevřela až na druhé zazvonění. Zatímco se ospale šourala chodbou, Kateřina stála na schodišti a cítila, jak jí mrznou prsty i přes rukavice.
Když se dveře konečně rozlétly, Lucie vydechla: „Ty ses zbláznila? V takové zimě? A proč vypadáš, jako bys někomu jednu vrazila a pak si vzpomněla, že jsi vychovaná dáma?“
Kateřina si zouvala boty a zachraptěla: „Protože jsem chtěla. A vychování mi to zase překazilo.“
Lucie jí vzala tašku z ruky. „Neříkej mi, že ten tvůj páv konečně předvedl hrdinský čin. Vyhodil tě?“
„Páv ne. Spíš krocan,“ odpověděla a sesunula se na stoličku. „A ano. S maminkou jako doprovodným orchestrem.“
Lucie protočila oči. „Já ti to říkala roky. Nikdy to nedopadne tak, že přijdeš do cizího bytu s láskou a igelitkou brambor a po letech z tebe bude paní domu. Když se chlap neodstřihne od mámy hned, je to marné. Ona u něj není zapsaná v občance, ale v páteři.“
Kateřina se unaveně pousmála. „Díky. Ty místo uklidňujícího čaje servíruješ rovnou studenou sprchu pravdy.“
Lucie už stavěla vodu na čaj. „Uklidňující kapky jsou pro ty, co ještě doufají. Ty teď potřebuješ horký hrnek, deku a plán. Brečet můžeš do rána, ale zítra musíš začít žít.“
„Já nebrečím kvůli němu,“ hlesla Kateřina. „Brečím kvůli sobě. Kvůli té hlupačce, která deset let čekala, že se to nějak samo spraví.“
Lucie si k ní přisedla a ztišila hlas. „Dobře. To znamená, že rozum ti funguje. Tak poslouchej. Zaprvé – žádné návraty ‚jen si promluvit‘. Zadruhé – žádné ponižující telefonáty. Zatřetí – najdeš si práci. Šiješ líp než polovina města a pořád to bereš jako koníček. To skončilo.“
„A kdo mě vezme v jednapadesáti? Na nástěnku mezi veterány?“ zamračila se.
Lucie odfrkla. „Nepřeháněj. Tady stačí umět rovně zkrátit kalhoty a neztratit knoflíky a lidi tě budou nosit na rukou. A ty umíš vykouzlit pas i účetní Heleně, která ho neměla ani ve dvaceti. To je skoro čarodějnictví.“
Kateřina se poprvé od večera zasmála – krátce, skrz slzy. Ten smích byl jako první nádech po dlouhém potápění.
Ráno jí Lucie vtiskla do ruky papírek s adresou. „Ateliér na Závodní. Majitel je bručoun, ale oko má ostré. Uvidí rovný steh a vezme tě. A kdyby dělal drahoty, řekni, že tě posílá Lucie Čerkasová. Dluží mi za sukni své druhé ženy.“
„Kolik jich vlastně má?“ podivila se Kateřina.
„Právě proto potřebuje švadlenu pořád,“ odvětila Lucie klidně.
Tak se Kateřina ocitla v malém krejčovství na okraji města. Ošuntělý štít nad dveřmi, uvnitř staré šicí stroje, pára z žehličky a vůně levné kávy. Majitel, Karel Arkadijevič, si dlouho prohlížel její práci, pak beze slova podal pracovní plášť.
„Ruce máte šikovné,“ zamručel. „Plat žádná sláva, ale když si přiberete zakázky bokem, vyjdete. A pamatujte – tohle není kroužek pro radost. Tady se maká.“
Podívala se mu přímo do očí. „Práce je to jediné, co teď potřebuju.“
A skutečně ji zachránila. Přes den zkracovala kalhoty, měnila zipy, zužovala šaty „aby schovaly bříško, ale vypadaly jako z katalogu“. Večer si brala další objednávky domů. V noci u Lucie v kuchyni šlapala stará mašina, zatímco za okny škrábal únor.
„Buď šij potichu, nebo mi rovnou ušij špunty do uší,“ bručela Lucie rozespale.
„Špunty jsou drahé. Ale obal na tvůj temperament zvládnu,“ odpovídala Kateřina bez zvednutí hlavy.
Lucie se zasmála. „Když máš ještě sílu na vtipy, dostaneš se z toho.“
Na jaře si Kateřina pronajala malý pokoj v rodinném domě na kraji města. Byl titěrný, s kobercem na stěně a výhledem do dvora, kde soused věšel ryby vedle dětských punčoch. Ale byl její. Její rychlovarná konvice, její polička, její ticho.
Petr se ozval jen jednou.
„Hele… ty jsi mi tam něco nevzala?“ zeptal se nejistě do telefonu.
Kateřina si přidržela mobil ramenem a navlékala nit do jehly. „Vzala,“ odpověděla suše. „Deset let života.“