„Deset let života,“ dodala klidně. „A jak se ukázalo, stejně ti nikdy nepatřily. Tak se uklidni.“
„Já to myslím vážně,“ zavrčel Petr dotčeně.
„A já taky,“ odpověděla bez zaváhání. „Z věcí jsem si nevzala nic. Nechala jsem tam i lopatku na smetí. Tak si žij v blahobytu.“
Po krátkém tichu se ještě zeptal: „Kde vlastně jsi?“
Krátce se zasmála. „Na místě, kde si lidé perou vlastní ponožky. Adresu bys nevyužil.“
A hovor ukončila.
S příchodem léta začaly přibývat stálé zákaznice. Jedna přivedla sestru, ta kolegyni, kolegyně svou nadřízenou. Kateřina pracovala soustředěně, bez zbytečného shonu, stehy přesné, linie čisté. K ženám byla otevřená, ne podbízivá. „Tenhle střih vám nesedí.“ – „Ta barva vám přidává roky.“ – „Tady není špatná látka, ale špatně zvolený tvar.“ Právě ta neuhlazená upřímnost z ní dělala vyhledávanou švadlenu.
„Paní Kateřino, vy jste čarodějka,“ rozplývala se jednou Markéta před zrcadlem. „V těch šatech si připadám o deset let mladší.“
Kateřina jí připínala špendlíky s kamennou tváří. „Deset neslibuju. Pět je reálných. Zbytek zajistí dobré světlo a manžel, který mlčí.“
Smích se nesl dílnou, ženy se vracely a přiváděly další.
Po roce dala výpověď v ateliéru a pronajala si malý prostor v přízemí novostavby. Nebylo to nic okázalého, ale místnost byla plná světla. Nad dveře nechala umístit jednoduchou ceduli: „Kateřina – šití a úpravy oděvů.“ Žádné „studio“, žádný lesk. Jen poctivá práce. Přibrala dvě pomocnice – Terezu a Veroniku.
„A co když zákaznice začne křičet?“ zeptala se Tereza nervózně, zatímco si pohrávala s jezdcem na bundě.
„Pak doma nemá komu si postěžovat,“ odpověděla Kateřina, aniž by přestala stříhat látku. „Nech ji vymluvit. Ale cenu nesnižuj. Křik je u nás zdarma, práce se platí.“
Podnik se pomalu rozjížděl. Nevydělávala závratné částky, ale peníze přestaly být hrozbou. Poprvé po mnoha letech si vybírala věci podle toho, zda jí vyhovují, ne podle toho, že jsou nejlevnější.
Jednoho dne přinesla Lucie noviny s inzeráty a plácla jimi o stůl. „Podívej se. Byt v novém domě na Smetanově ulici. Dva pokoje, slušný stav. Majitelé se stěhují do Brna. A hypotéku nepotřebuješ, skoro všechno máš naspořeno.“
Kateřina na ni nevěřícně pohlédla. „To si ze mě děláš legraci?“
Lucie si odfrkla. „O chlapech si srandu dělám. O nemovitostech nikdy. Jdi se podívat.“
Když po prohlídce vyšla z domu, musela se na chvíli zastavit. Ten nový dům stál přes dvůr od staré panelákové pětky, kde kdysi žila. Okna proti oknům. Jako by jí osud schválně ukazoval minulost i přítomnost zároveň.
„Ber ho,“ rozhodla Lucie po telefonu bez váhání. „To není jen byt. To je satisfakce s výhledem.“
Koupě proběhla bez komplikací. Kateřina si najala právníka, zkontrolovala smlouvy, všechno proběhlo přes bankovní úschovu. Klíče převzala klidně. Až když za sebou doma zavřela dveře, opřela se o zeď a dlouho jen stála. Žádné velké emoce. Jen jednoduchá, tichá jistota: Odtud mě už nikdo nevyhodí. Ani kdyby chtěl sebevíc.
Zařizovala byt pomalu a s rozvahou. Pohodlnou sedačku, těžké závěsy, kvalitní konvici a konečně pořádnou pánev. Luxus dospělé ženy, která už má dost levných náhražek. Na parapet postavila muškáty, do kuchyně kulaté hodiny, které šly přesně – ani napřed, ani pozadu. Připadalo jí to důležité víc, než by dokázala vysvětlit.
Hned první ráno ho uviděla. Petr vyšel z vchodu ve své staré bundě, kterou kdysi chtěla přešít na pracovní. Teď už působila, jako by se sama chtěla rozpadnout. Šel shrbený, s pytlem odpadků, a neustále se rozhlížel. Vzápětí za ním vyrazila Stanislava.
I přes zavřená okna bylo téměř slyšet, jak křičí: „Zase jsi ztratil složenku? Kolikrát ti říkám, dávej ji do šanonu!“
„Dej mi pokoj!“ odsekl podrážděně. „Bez tebe je to dost těžké!“
„Těžké?“ ušklíbla se. „Když žena odejde, najednou se ukáže, že polévka se sama neuvaří!“
Kateřina to sledovala shora a necítila zadostiučinění. Spíš zvláštní prázdno. Postupně se od známých dozvěděla zbytek. Petr se pohádal v práci, začal chodit pozdě, nakonec o místo přišel. Přivydělával si, kde se dalo. Ta energická žena, kterou mu kdysi matka doporučovala, u něj vydržela sotva měsíc. Odešla hlučně a odnesla si mikrovlnku – zřejmě to považovala za jedinou hodnotnou položku.
„Tak aspoň někdo z toho bytu něco získal,“ poznamenala Lucie suše.
Kateřina se pousmála. „Nech toho.“
„Já jen konstatuju fakta,“ trvala na svém Lucie. „Bez tebe rychle zjistil, že vlastnit byt nestačí. Musíš taky koupit toaletní papír včas.“
Na podzim přišel další obrat. Do dílny vstoupila Stanislava. Kabát měla obnošený a výraz, jako by jí svět něco dlužil už jen proto, že existuje.
Tereza sebou trhla, Veronice málem vypadla krabice s nitěmi. Kateřina jen zvedla oči od práce.
„Potřebujeme si promluvit,“ oznámila Stanislava stroze.
„Posaďte se,“ kývla Kateřina k židli. „Ale stručně. Za dvacet minut mám zkoušku a – na rozdíl od některých – pracuju.“
Stanislava si odkašlala. „Petr prodává byt.“
„A?“ reagovala bez pohnutí.
„Má dluhy. Nic hrozného, ale… nepříjemné. Nabídli mu práci mimo město, u známého. Potřebuje peníze, aby všechno vyrovnal a mohl odjet. A ten byt… je to dobrá lokalita. Bylo by škoda prodávat ho cizím. Možná bys ho koupila ty?“
Kateřina na ni několik vteřin jen hleděla. Život měl smysl pro ironii.
Pomalu položila nůžky na stůl. „Vy jste přišla za mnou? Za tou ženou, kterou váš syn v zimě vyhazoval s jednou taškou? A nabízíte mi, abych mu koupila byt, aby mohl pohodlně začít znovu?“
Stanislava zčervenala. „Nejsem tu, abych se ponižovala. Jsem tu věcně. Lidé dospívají. Situace se mění.“
Kateřina se lehce usmála. „To máte pravdu. Situace se opravdu změnila. Dřív jste měli hrdost. Teď máte inzerát.“
V tu chvíli se otevřely dveře dílny.