Skleněná deska stolu se lehce chvěla. Mobil po ní klouzal sem a tam a už dobrých patnáct minut vytrvale vyzváněl. Johana Králová mezitím pečlivě uložila do cestovní tašky kašmírový svetr, dlaní uhladila poslední záhyby a teprve potom sáhla po telefonu, na jehož displeji svítila fotografie jejího manžela.
„Poslouchám,“ pronesla klidně.
„Jsme s mámou v restauraci, karty nefungují, už sem jde ochranka!“ vyštěkl Martin Čermák hned, jak hovor přijala. V pozadí zněl protivný jazz a směs cizích hlasů. „Co se to děje v té tvé bance? Přikládám kartu a pokaždé zamítnuto! Číšník na nás civí, jako bychom přišli bez peněz! Okamžitě to vyřeš!“
„Žádná porucha není, Martine,“ odpověděla Johana, zatímco si mezi ramenem a uchem přidržela mobil a zapínala zip na kosmetické taštičce. „Karty jsem zablokovala já.“
„Ty?“ jeho hlas přeskočil do ječivější polohy. „To snad nemyslíš vážně! Sedíme v centru města a nemáme jak zaplatit účet. Máma je z toho úplně rozhozená! Pošli peníze hned!“
„Ať si Iveta Mlynářová dá vodu s citronem,“ odvětila vyrovnaně. „A večeři si uhraď sám. Jsi přece dospělý chlap a hlava rodiny. Určitě si poradíš.“
Hovor ukončila a telefon bez dalšího zaváhání vhodila do kabelky. V hrudi necítila ani paniku, ani třes. Jen hlubokou únavu a zároveň jasné vědomí, že udělala správnou věc. Ten zvláštní pocit úlevy, který přichází ve chvíli, kdy člověk konečně shodí z ramen těžké břemeno, jež vláčel celé roky.
Pro Martinovu matku byla Johana vždy někým podřadným. Vetřelkyní, která se vyšvihla příliš vysoko. Ona i její syn viděli jen naleštěný obraz: upravenou ženu, seniorní auditorku ve vyhlášené pražské firmě s nadstandardním příjmem. Netušili však, co všechno stálo za tímto úspěchem.
Johana si to pamatovala velmi dobře. Štiplavý pach syrového masa v balírně drůbeže na okraji malého města. Průvan, který se proháněl po betonové podlaze. Silné gumové rukavice, pod nimiž ji ruce neustále pálily a olupovaly se od ledové vody a vlhka. Směny trvaly dvanáct hodin bez přestávky. Pás se sunul bez zastavení, oškubaná kuřata mizela před očima jedno za druhým a záda tuhla tak, že se večer sotva narovnala.
Většina dívek z haly tam vydržela pár let, vzala si úvěr na televizi, provdala se za někoho z místního depa a usadila se doma.
Johana však po návratu do pronajatého pokojíku dlouho drhla vlasy obyčejným šamponem, aby z nich dostala zápach provozu. Pak si sedla ke starému stolu, otevřela obsáhlé příručky k daňové evidenci a nutila se číst. Hlava už sotva fungovala, ale ona si zapisovala vzorce, počítala příklady a učila se. Věděla, že diplom z ekonomické fakulty je její jediná šance na jiný život. Jediná vstupenka pryč od nekonečného pásu.
Ani stěhování do Prahy nepřineslo pohádku. Čekal ji pokoj v oprýskaném bytě se společnou kuchyní, kde neustále kapala baterie, a práce asistentky účetní za směšnou mzdu. Přesto to byl začátek cesty, kterou si vybrala sama a z níž už nehodlala uhnout.