Johana Králová se v nové práci chopila toho, čemu se ostatní vyhýbali. Hodiny proseděla nad nekonečnými tabulkami, opravovala cizí chyby v účetních výkazech a často odcházela z kanceláře až ve chvíli, kdy se budova téměř vyprázdnila a uklízečky rachotily kýbly na chodbách. Zatímco její vrstevnice vyrážely po večerech za zábavou, ona studovala mezinárodní účetní standardy a zdokonalovala si angličtinu, aby jednou mohla postoupit výš.
Po pěti letech tvrdé dřiny se to skutečně stalo. Z pozice řadové účetní se vypracovala na vedoucí specialistku, pronajala si prostorný byt kousek od centra a dopřála si první opravdu kvalitní kabelku, kterou si nekoupila ve slevě. Právě tehdy vstoupil do jejího života Martin Čermák.
Pracoval jako designér v oddělení o patro níž. Nosil sametové sako, mluvil klidně a s rozvahou a dokázal poutavě vyprávět o architektuře i výtvarném umění. Vedle věčně uspěchaných manažerů, kteří kolem Johany jen rozdávali příkazy, působil jako tichý přístav.
Dvořil se jí s lehkostí. Každé ráno jí přinesl kávu, občas nechal na stole lístek s vtipnou poznámkou. A s téměř posvátnou úctou hovořil o své matce.
„Iveta Mlynářová je žena ze staré školy,“ říkával, když spolu seděli v kavárně a on pečlivě krájel dort. „Obětovala mi celý život. Odepřela si nové oblečení i dovolenou, jen abych měl všechno, co potřebuji. Je mou povinností postarat se, aby se měla dobře.“
Johanu to dojalo. Vyrůstala bez otce, s matkou, která pracovala od rána do noci, a představa muže, jenž si váží rodiny, jí připadala jako záruka jistoty.
Svatbu nepojali okázale. Jen podepsali papíry na radnici a pozvali pár blízkých na večeři. Iveta Mlynářová dorazila mezi posledními. Přejela Johanu pohledem od hlavy až k patě, jako by hodnotila zboží ve výloze, a lehce sevřela rty. Z jejího těžkého parfému bolela hlava a přehlušoval i vůni jídla.
„Takže auditorka,“ protáhla tchyně a odsunula talíř se salátem stranou. „Praktická volba. A odkud jste se k nám vlastně přistěhovala, Johano? Martin naznačil něco o venkově.“
„Z menšího města u Ostravy,“ odpověděla klidně. „Při studiu jsem pracovala na drůbežárně.“
Iveta pomalu odložila příbor.
„Na drůbežárně? Mezi peřím a vnitřnostmi?“ pronesla tak zřetelně, že hosté u vedlejšího stolu zpozorněli. „Práce je jistě poctivá věc. Jen se obávám, že rozdíl ve výchově bude znát. Martin vyrůstal mezi obrazy a knihami, ne mezi… kurníky.“
Johana tehdy mlčela, aby nezkazila večer. Martin se mezitím soustředil na displej telefonu a předstíral, že jedovatý tón neslyší.
Po svatbě se společné soužití změnilo v tichý zápas. Johana vydělávala podstatně víc než její muž. Platila nájem jejich třípokojového bytu, hradila účty i většinu nákupů. Martin přišel s návrhem společného rozpočtu. Přesvědčil ji, aby ke svému účtu zřídila dvě platební karty – jednu pro něj a druhou, na jeho přání, pro Ivetu Mlynářovou. „Kdyby potřebovala léky nebo vyšetření,“ vysvětloval.
Léky se však nekupovaly. Zato přibývaly návštěvy kosmetických salonů, nové značkové kabáty a posezení s kamarádkami v drahých restauracích. Peníze z Johanina platu mizely rychle a tchyně je utrácela s přesvědčením, že jí to náleží.
A jako by to nestačilo, začala se u nich doma objevovat čím dál častěji – pokaždé s výrazem přísné inspektorky, která přichází na kontrolu pořádku.