„To jsi ty?“
Kateřina Čermáková poznala ten hlas dřív, než zvedla oči. Jakmile ho zaslechla, žaludek se jí stáhl do tvrdého uzlu. Uprostřed haly stál Petr Bednář – sebejistý, upravený, přesně takový, jak si ho pamatovala, jen ještě naleštěnější.
Měl na sobě dokonale padnoucí oblek, na zápěstí se mu zaleskly drahé hodinky. Po jeho boku postávala mladá žena v šatech s hlubokým výstřihem a pobaveně se usmívala na displej telefonu. Kateřina seděla stranou u zdi, v obnošeném béžovém kabátu, s lacinou kabelkou pevně sevřenou na klíně. Před čtrnácti dny vyšla z laboratoře po sedmi stech dnech nepřetržité práce. Spávala na skládacím lehátku. Jedla jen to, co si přivezla z nejbližší samoobsluhy.
„Kateřino? Ty vážně tady?“ Petr k ní přistoupil blíž. „V soukromém terminálu?“
Přikývla, aniž by odlepila pohled od podlahy.
„Čekám na let.“
Rozesmál se. Hlasitě a ostře. Mladá žena konečně vzhlédla, přeměřila si Kateřinu od hlavy k patě a v koutcích úst jí cuklo.
„Petře, to je tvoje bývalá?“ zakryla si ruku před ústy. „Ta, co se pořád hrabala v hlíně?“
„Přesně ta.“ Petr si před Kateřinou dřepl, aby jí viděl do obličeje. „Hele, Kačko, myslím, že ses spletla ve dveřích. Tohle je VIP zóna. Sem se jen tak někdo nedostane. Asi jsi zabloudila.“
Uvnitř jí cosi prasklo. Prsty se jí zaryly do uší kabelky.
„Vím naprosto přesně, kde jsem.“
„Ale no tak. Nehraj si na hrdinku. Mám ti pomoct? Slyšel jsem, že tu shánějí úklidový personál. Prý slušně platí. Pro tebe by to bylo akorát.“
Zvedla k němu oči. Usmíval se bez náznaku zloby. Jako by říkal něco úplně samozřejmého.
„V jednom jsi byl vždycky mistr,“ pronesla tiše. „Uměl jsi lidi přesvědčit, že nestojí za nic.“
Úsměv mu na okamžik ztuhl.
„Prosím?“
„Nic. To je jedno.“
Petr se pohodlně usadil do křesla naproti ní, nohu přes nohu. Anna Kratochvílová – Kateřina si ji vybavila ze sociálních sítí – si sedla vedle něj a dál bez zájmu listovala telefonem.
„Podívej, nechci být nepříjemný,“ naklonil se Petr dopředu. „Ale za to, že jsi to nikam nedotáhla, si můžeš sama. Soud rozhodl jasně. Ty jsi byla jen technický pracovník. Já vybudoval firmu. A pak jsi mi ji chtěla sebrat. To nebyla spravedlnost, ale chamtivost, Kačko. Obyčejná chamtivost.“
Mlčela. V hlavě se jí znovu vybavil ten den u soudu, kdy jeho právník monotónním hlasem předčítal jednotlivé body z připravených dokumentů a každé slovo jí postupně bralo půdu pod nohama.