V těch dokumentech byla označena jako asistentka. Pomocná síla. Vykonavatelka pokynů. Její jméno se sice objevilo, ale sotva čitelné, drobným písmem na konci stránky. Pět let práce se smrsklo na bezvýznamnou poznámku pod čarou. Firma, výzkum, dům – všechno připadlo Petrovi. Jí zůstal jediný patent. Na experimentální odrůdu, kterou on s posměchem označoval za zbytečný výstřelek.
„Nikdy jsem ti to nechtěla vzít,“ zvedla k němu Kateřina Čermáková oči. „Chtěla jsem jen, abys přiznal, že jsem na tom pracovala stejně jako ty. Že to není jen tvoje zásluha. Jenže pro tebe jsem byla vzduch.“
Petr Bednář pokrčil rameny. „Protože to tak bylo. Beze mě bys pořád seděla někde v laboratoři a počítala haléře. Já ti otevřel dveře.“
„Vzal jsi můj projekt a přepsal ho na sebe.“
„Já z něj udělal byznys!“ zvýšil hlas. „Ty bys ho utopila v nekonečných pokusech. Já vybudoval holding. Obchodoval jsem s obilím, navázal kontakty, podepsal smlouvy. Mimochodem, teď letím uzavřít jednu obří dohodu. To jsou miliony, Kačko. A ty? Sedíš tady v ošoupaném kabátu.“
Zvedl se, uhladil si sako a krátce na ni pohlédl. „Musím jít. Držím ti palce. Opravdu. Třeba si najdeš něco vlastního. Něco malého, ale aspoň tvého.“
Anna Kratochvílová vstala hned po něm. Poslala Kateřině pohled, v němž se mísil soucit s nadřazeností.
„Pojď, Petře. Za deset minut začíná boarding.“
Kateřina zůstala sedět a sledovala jejich vzdalující se postavy. Necítila vztek. Jen prázdno a vyčerpání. Únavu z toho, že nic nepochopil. Ani teď.
„Paní Čermáková?“
Trhla sebou. Vedle ní stál muž v tmavém obleku, prošedivělé skráně, klidný, soustředěný výraz. Znala ho z videohovorů. Miroslav Krejčí, asistent Jiřího Moravce.
„Vaše letadlo je připraveno. Můžeme vyrazit?“
Hluk haly jako by náhle utichl. Petr se otočil. Zůstal stát, zaskočený. Anna ztuhla s mobilem v ruce.
„Ano, jsem připravená,“ odpověděla Kateřina, vstala a vzala do ruky kabelku.
Petr udělal krok zpátky k nim. „Počkej. Jaké letadlo?“
Miroslav Krejčí se na něj podíval chladně, bez zájmu.
„Soukromý let. Paní Kateřina Čermáková odlétá do Prahy na osobní pozvání pana Jiřího Moravce.“
Petrovi se změnil výraz. Nejdřív nechápavý, potom napjatý, téměř vyděšený.
„Moravce? Myslíš Jiřího Moravce?“
„Ano. Přesně toho.“