Petr polkl naprázdno. „To… to je přece nesmysl.“
Kateřina se na něj zadívala klidně, bez dřívějšího napětí. V očích měla zvláštní, téměř zvídavý lesk.
„Není na tom nic omylného,“ pronesla vyrovnaně. „Pracuji pro něj. Jsem hlavní poradkyně pro agrotechnologie.“
Petr otevřel ústa, ale slova se mu rozpadla dřív, než je stačil vyslovit. Anna instinktivně ustoupila o krok, jako by se chtěla od celé situace oddělit.
„Ale jak… vždyť ty…“ koktal. „Dva roky jsi byla někde zapadlá na venkově!“
„Pracovala jsem,“ opravila ho. „Na tom ‚zbytečném‘ patentu, který jsi mi tehdy přenechal. Vzpomínáš? Experimentální odrůda. Tvrdil jsi, že je to jen ztráta času.“
Přiblížila se k němu.
„Vyvinula jsem novou technologii. Výnos je trojnásobný oproti čemukoli, co je teď na trhu. Jiří Moravec projekt odkoupil před půl rokem. Od té doby jsem připravovala jeho spuštění.“
„Před půl rokem?“ zbledl Petr. „Takže ty už tehdy…“
„Už tehdy jsem věděla, že to vyjde.“
Najednou ji popadl za ruku. Kateřina sebou trhla, ale jeho sevření bylo křečovité.
„Počkej. A co můj holding? Pole, která obhospodařuji — to je přece i tvoje práce! Tu odrůdu jsi vytvořila ty!“
Pomalu, pevně se mu vyprostila.
„Ne. Já ji zabezpečila.“
„Co tím myslíš?“
„Zabudovala jsem do ní biologické omezení. Ta plodina vydrží dvě sezóny, pak degeneruje. Bez speciální výživy se z ní stane obyčejný plevel. Receptura na tu výživu existovala jen u mě. A tobě jsem ji nikdy nepředala.“
Petr o krok ustoupil. V jeho tváři se postupně rozlévalo pochopení.
„Ty jsi to udělala schválně?“
„Počítala jsem s tím, že by někdo mohl mou práci zneužít. A přesně to se stalo.“
„Moje pole…“ hlas se mu zlomil. „Oni…“
„Chřadnou. Už třetí měsíc. Všiml sis, že výnosy klesají? Že klasy drobní? Že se investoři začali vyptávat?“
Petr sáhl po telefonu a horečně projížděl zprávy. Prsty se mu třásly tak, že sotva trefoval displej.
„Tu smlouvu, kterou letíš podepsat,“ pokračovala klidně, „už podepisovat nebudeš. Investoři od ní včera odstoupili. Zjistili, že tvoje pole už nepřinášejí to, co jsi slíbil.“