„Můžeš mi normálně vysvětlit, co to mělo znamenat?“ vyjel Martin Čermák hned mezi dveřmi a mrštil platební kartou na jídelní stůl. Plast narazil do cukřenky, odrazil se a zmizel pod stoličkou. „Stojím v supermarketu s narvaným vozíkem, pokladní na mě civí, lidi za mnou funí a na terminálu svítí zamítnuto. To si děláš legraci?“
Petra Kovářová ani nezvedla oči od notebooku. „Žádná legrace. Spíš konec jedné atrakce,“ odpověděla klidně. „Zrušila jsem ti přístup ke svému účtu.“
„Zrušila?“ vybuchl. „Ty ses zbláznila? A z čeho mám asi zaplatit nákup? Benzín? Máminy léky? Přemýšlíš vůbec?“
„Představ si, že ano. Tentokrát sama o sobě. Po dvou letech je to docela osvěžující zkušenost.“
Prudce odsunul židli a ztěžka na ni dopadl. Dřevo zaskřípalo. „Ty mě schválně provokuješ? Nejsem žádný flákač. Hledal jsem možnosti. Přemýšlel jsem, co rozjet. Nehodlám se uvázat k nějaké pitomé práci za pár korun a pak ve čtyřiceti zjistit, že jsem promarnil život.“
„A teď si ho zachraňuješ tím, že vstáváš před polednem a plánuješ další ‚projekt‘?“ podívala se na něj konečně. „Jednou blog, podruhé kavárna, potřetí kanál o mužské psychologii. Ty nehledáš sám sebe. Ty hledáš, na koho se pohodlně zavěsit.“
„No jasně. Tvoje klasika,“ ušklíbl se. „Umíš to podat tak, že si připadám jako poslední odpad.“
„Odpad se aspoň pravidelně vynáší,“ opáčila suše. „Za poslední měsíce jsem z tebe neměla ani tuhle službu.“
„Nepřeháněj.“
„Já?“ zavřela notebook. „Kdo tvrdil, že jde na pohovor, a místo toho seděl u maminky a stěžoval si, jak mu žena nerozumí? Kdo vybíral z mé karty peníze ‚na léky‘ a domů přinesl nový rybářský prut? Dva roky poslouchám o velkém startu, zatímco nájem, jídlo, oprava auta, zubař i splátky tvých kreditních karet šly z mé výplaty a ze zisku mého studia.“
„Všechno házíš do jednoho pytle!“ zvedl ukazovák. „A mimochodem, manželka má manžela podporovat. Od toho rodina je. Dneska je v problémech jeden, zítra druhý.“
„Ty nejsi v problémech. Ty máš pohodlný systém. A ten právě skončil.“
Naklonil se k ní blíž. „A co máma? Na tu myslíš? Tlak, klouby, směšná penze. Víš přece, že jí pomáhám.“
„Ne,“ usekla Petra. „Pomáhala jsem jí já. Přes tebe. A ty ses tvářil jako obětavý syn za moje peníze. Dojemné představení, jen vstupenky chyběly.“
„Jak to o ní můžeš říct? Nikdy ti nic špatného neudělala.“
„Samozřejmě. Jen se při každé druhé návštěvě ptala, kdy dostanu rozum a přestanu si hrát na podnikatelku. A nezapomněla dodat, že byt by měl být napsaný na manžela, aby měl dům ‚pevnou mužskou oporu‘. Pamatuju si to velmi dobře. Proto jsem kartu nezablokovala v afektu.“
„Ty už jsi fakt drzá, Petro.“
„A ty ses až příliš uvelebil, Martine.“
„Tak co teď čekáš? Že půjdu dělat skladníka? Rozvážet balíky? Hlídání u brány? Abys na mě mohla shlížet ještě víc?“
„Chci jen to, aby dospělý, zdravý chlap začal fungovat za svoje. Klidně dočasně. Klidně kdekoliv. Bez patosu a řečí o zmařeném talentu.“
„Tobě se to mluví. Vždycky jsi byla chladná. Všechno máš v tabulkách — příjmy, výdaje, uzávěrky. Lidi jsou pro tebe jen položky v excelu.“
„Ne. Jen už nechci být bankomat, kuchařka, uklízečka a ještě bezplatný terapeut pro někoho, kdo se děsí slova práce.“
„Ty…“ zarazil se, popadl mobil a podrážděně přejel prstem po displeji. „Dobře. Když to s tebou nejde po dobrém, zavolám mámě. Ať přijede a vysvětlí ti, jak se má chovat manželka.“