„Tak jí zavolej. Upřímně mě zajímá, jaké představení dneska zvolí. Bude to rodinné drama? Lidový soud? Kletby? Nebo zase ta oblíbená přednáška o tom, že správná žena má muže inspirovat, zatímco on nabírá síly vleže na gauči?“
Za necelou hodinu práskla vstupními dveřmi taková rána, až se zatřásly skleničky ve vitríně. Do bytu nevstoupila tchyně, ale hotová kontrola z inspekce.
„Petro Kovářová!“ ozvalo se z předsíně dřív, než si příchozí vůbec sundala kabát. Hana Tesařová vpochodovala rovnou do kuchyně v kozačkách od bláta. „Co si to dovoluješ? Před lidmi jsi mého syna zesměšnila!“
„Nezesměšnila,“ odpověděla Petra klidně. „Jen jsem odmítla dál financovat tuhle komedii.“
„Manželství není jen o tobě! Když ses vdávala, brala sis muže, ne podnájem! Chlap potřebuje oporu, ne neustálé dusno.“
„Opora?“ Petra se krátce zasmála. „Dva roky a jeden měsíc. Klidně vám vytisknu přehled. Mám to přesně spočítané.“
„Normální manželka si nic nepočítá!“ vyhrkla Hana a teatrálně rozhodila rukama. „V těžkém období je muž citlivý. Potřebuje víru. A ty ho dorážíš. On je jemná duše.“
„Jemná duše s velmi silným krkem,“ odvětila Petra suše. „A ten krk už dlouho živí cizí ruce. Včetně těch mých.“
„Tak dost!“ vyjel Martin Čermák. „Mami, slyšíš ji? Úplně ztratila soudnost.“
„Slyším až moc dobře,“ usekla Hana Tesařová a zadívala se na Petru přísně. „A vidím taky, jak ti stouplo sebevědomí do hlavy. Protože vyděláváš, myslíš si, že můžeš ostatní pošlapat? Co bys byla bez rodiny? Seděla bys sama se svými šanony.“
„Tohle znělo skoro jako výhrůžka,“ poznamenala Petra tiše. „A skoro se nepočítá.“
„Nevaruju tě nadarmo. Majetek nabytý za manželství se dělí. Příjmy taky. Jestli chceš být chytrá, potkáme se u soudu. Tam tě rychle srovnají.“
Petra beze slova vstala, přešla k příborníku a vytáhla silnou průhlednou složku. Položila ji doprostřed stolu.
„Kupní smlouva na byt. Čtyři roky před svatbou. Tady založení živnosti, později společnosti s ručením omezeným – opět před svatbou. Výpisy z účtů, daňová přiznání. A tady,“ poklepala na poslední oddíl, „převody z mého účtu na účet vašeho syna za posledních osmnáct měsíců. Klidně listujte. Jen si předtím otřete ruce, venku je mokro.“
„Chceš tvrdit, že Martin tady nic neznamená?“ ztenčil se Haně hlas.
„V mém majetku ne. V mých výdajích ovšem ano. Tedy znamenal.“
Martin přimhouřil oči. „A co hodláš dělat? Vyhodíš mě na ulici?“
„Nehodlám. Už jsem se rozhodla. Zítra podám žádost o rozvod.“
„Kvůli penězům?“ uchechtl se, ale koutky mu cukly. „To je vážně tak ubohé?“
„Ne. Kvůli lžím. Kvůli tomu, že sis zvykl žít z mých příjmů a bral jsi jako samozřejmost, že to budu donekonečna snášet. Peníze jen odkryly realitu bez příkras.“
„Ještě budeš litovat,“ pronesla tchyně tiše. „Žena sama rychle pochopí, jakou cenu má její pýcha.“
„Možná,“ připustila Petra. „Ale aspoň budu litovat v klidu a za své.“
„Martine, sbal si věci,“ zasyčela Hana. „Tady už pro nás není respekt.“
„Stejně tu nechci zůstat,“ odsekl, ale do ložnice odcházel jako někdo, komu právě sebrali království, ne pohodlný gauč.
Z pokoje se ozývalo bouchání dveří skříně a šustění tašek. Petra zaklapla notebook, opřela se o opěradlo židle a několik vteřin hleděla do černého okna, v němž se odrážel jen její vlastní obličej.
„Tak co? Spokojená?“ zastavil se Martin ve dveřích s cestovní taškou v ruce. „Máš pocit, že jsi vyhrála?“
„Ne,“ odpověděla klidně. „Jen jsem přestala prohrávat.“
„Jsi bezcitná.“
„Ne. Jen už si nepletu laskavost s povinností někoho živit a mlčet.“
„Tohle ti jednou vrátím.“
„O tom nepochybuju. Ty bez minulosti neumíš existovat. Přítomnost je na tebe příliš náročná.“
Dveře se za nimi zavřely a byt se ponořil do nezvyklého ticha. Až po chvíli si Petra uvědomila, co je jiné – žádné kroky po chodbě, žádné bouchání šuplíků, žádné povzdechy z vedlejší místnosti. Jen monotónní bzukot lednice a její vlastní dech.