Petra se ještě chvíli zaposlouchala do toho ticha, které se rozlilo po bytě jako studená voda. Nikdo nevzdychal, nikdo nešoupal pantoflemi po podlaze, nikdo z vedlejšího pokoje nehoukl: „Petro, pošli mi litr, zítra ti to vrátím.“
Posadila se zpátky k notebooku a přihlásila se do firemního bankovnictví. Vteřinu jen zírala na monitor. Uprostřed obrazovky blikalo upozornění o pokusu o přístup z neznámého zařízení. Hned pod ním rozpracovaný příkaz k úhradě na vysokou částku. Příjemce: Hana Tesařová.
„Tak tohle ne,“ vydechla tiše, bez hysterie, skoro chladně.
Na zákaznickou linku volala okamžitě.
„Potřebuji bezpečnostní oddělení. Jde o firemní účet. Někdo se pokusil přihlásit bez oprávnění. Ano, sdělím ověřovací frázi. Token zablokujte hned. Ukončete všechny aktivní relace a změňte přístupová hesla. A zaznamenejte i ten pokus o převod, prosím. Je to zásadní.“
Operátor se vyptával, Petra odpovídala věcně, bez zaváhání. Teprve když hovor skončil, došlo jí, odkud mohl mít Martin Čermák údaje. Před půl rokem ležela s horečkou, sotva se držela na nohou, a bylo nutné zaplatit dodávku materiálu. Nadiktovala mu tehdy heslo a vtiskla do ruky bezpečnostní klíč. „Na chvíli,“ řekla tehdy. Deset minut stačilo.
Druhý den ráno zašla do malé pekárny na rohu pro chleba a kávu. Hlava jí ještě třeštila, ale uvnitř cítila podivnou lehkost, jako když se po prudké bouřce vyčistí vzduch.
„Jako obvykle?“ usmála se prodavačka.
„Ano. A vezmu si i ten žitný s kmínem.“
Dveře se náhle rozlétly tak prudce, až zvonek nad nimi zazvonil ostře a nepříjemně.
„Tak tady se schováváš,“ zamířil Martin přímo k pultu. Obličej měl popelavý, oči zastřené, bundu zapnutou křivě. „Volám ti a ty mě všude blokuješ. Proč jsi mi zrušila přístup?“
„Protože jde o moje účty. A protože ses pokusil sáhnout na peníze mé firmy.“
„Nevymýšlej si pohádky,“ zasyčel. „Chtěl jsem jen to, co mi náleží. Dva roky jsem s tebou byl. Dva roky nervů, času. Něco jsem do toho dal.“
„Co konkrétně? Vzduch, který jsi dýchal? Elektřinu z televize? Nebo ty hluboké úvahy o tom, jak je těžké najít se mezi pracovními nabídkami?“
„Nedělej ze mě blázna před lidmi!“ vyštěkl. „Ztrapnila jsi mě, z mámy jsi udělala žebračku. Myslíš si, že když vyděláváš, můžeš si s ostatními dělat, co chceš?“
„Peníze nikoho nelámou, Martine. Láme absence následků.“
„Ty mi něco dlužíš!“ Přistoupil blíž. „Žil jsem s tebou. Snášel tvoje nálady, noční uzávěrky, věčnou práci. Víš vůbec, jaké to je být vedle takové ženské?“
„Pohodlné. Nemusíš pracovat a můžeš se tvářit jako oběť.“
„Drž už konečně pusu.“
„A jinak co?“
„Dopadneš špatně.“
„Hůř než poslední dva roky? To sotva.“
Fronta ztichla. Prodavačka vyšla zpoza pokladny, ale zatím jen sledovala situaci.
„Naposledy,“ řekl Martin tlumeně, což znělo hůř než křik. „Otevři mi přístup. Jinak ti zařídím takové peklo, že mě budeš prosit.“
„Ještě jeden pokus dostat se k mým účtům a budeš to vysvětlovat vyšetřovateli. Převod je zaznamenaný. Čas, zařízení i příjemce. Tvoje matka. Rodinná spolupráce jak z učebnice.“
„Táhni k čertu!“ vyrazil a prudce ji odstrčil.
Náraz nebyl přesný, ale dost silný. Petra bokem udeřila do dřevěného pultu s pečivem, vyrazilo jí to dech. Stačila se narovnat, když se za prodavačkou ozval hluboký hlas:
„Ruce pryč. Hned.“
Do pekárny právě vstoupili dva strážníci. Objekt byl napojený na bezpečnostní službu a tísňové tlačítko někdo stiskl už při prvních zvýšených hlasech.
„To je soukromá věc!“ vykřikl Martin a ustoupil. „My si to vyřešíme sami!“
„Sami jste to řešit neuměli,“ řekla Petra a přidržela si bolavý bok. „Proto to teď budete vysvětlovat jinde.“