„Přestaň už s těmi hloupostmi!“ vřítil se Karel Moravec do předsíně tak prudce, jako by ho někdo hnal ze schodů. „Jsme manželé tři roky. Tři! A výsledek?“
Michaela Kratochvílová stála před zrcadlem a právě si zapínala náušnici. Drobnou, stříbrnou, s tyrkysovým kamenem – památku po babičce. Prsty jí na okamžik znehybněly.
„Jaký výsledek?“ zeptala se klidně. Uvnitř se jí ale všechno sevřelo.
„Žádné dítě, to je ten výsledek! Máma dneska zase volala. Prý jestli to letos nevyjde, najde mi ženskou, která rodinu opravdu chce.“
Náušnice konečně zaklapla na místo. Michaela se zadívala na svůj odraz – tvář bez hnutí, oči chladně vyrovnané. Za tři roky se naučila skrývat všechno pod hladkým povrchem.
„Rozumím,“ pronesla tiše a sáhla po kabelce, která ležela na židli.
„To je všechno? Nic víc k tomu nemáš?“
„Karle, musím jít. Mám domluvenou schůzku.“
Zůstal stát v předsíni a sledoval ji s výrazem, v němž se mísilo rozčarování a očekávání. Čekal slzy, výbuch, alespoň prásknutí dveřmi. Tohle ticho ho zaskočilo víc než hádka.
Schůzku skutečně měla. Jen ne tam, kde si její muž představoval.
Advokátní kancelář sídlila v nenápadné šedé budově kousek od centra. Skromná cedule u vchodu, v čekárně plastové židle, ve vzduchu pach starého papíru a cizích starostí. Michaela seděla s časopisem v ruce, ale text před očima splýval. V hlavě jí znovu vyvstával Karlův obličej z předsíně. A ještě zřetelněji tvář jeho matky, Ludmily Čermákové, která u jejich sporů nikdy nechyběla.
Volala asi půl hodiny před výstupem. Michaela slyšela každé slovo přes tenkou zeď – tchyně mluvila hlasitě, téměř demonstrativně. „Karle, našla jsem jednu moc milou slečnu z naší polikliniky. Mladá, rozumná, děti chce…“ Její hlas byl na povrchu sladký, uvnitř však tvrdý jako ocel. Jako by nehodnotila snachu, ale porouchaný spotřebič, který je načase vyměnit.
Tři roky chodila každou neděli. Usadila se v kuchyni, usrkávala čaj a mezi řečí upouštěla poznámky – nenápadné, ale leptavé. „Míšo, nezkoušela jsi jiného lékaře? Sousedka od nás má dvojčata.“ Nebo: „Stres dělá divy. Neměla bys méně pracovat?“ Michaela přitom pracovala jako finanční analytička v menší firmě. Čísla, rozpočty, uzávěrky. Pro Ludmilu to nikdy nebyla „skutečná práce“. „Sedí u počítače,“ shrnula to jednou s despektem.
„Paní Kratochvílová?“ vykoukla sekretářka ze dveří.
Advokát Miroslav Mlynář ji překvapil. Čekala staršího muže, místo toho před ní stál asi pětatřicetiletý právník s tenkými brýlemi a otevřeným notebookem na stole. Naslouchal soustředěně, bez přerušování, bez přehnaného soucitu. Jen si dělal poznámky.
Michaela mluvila věcně, téměř úředním tónem. Tři roky manželství. Byt pořízený převážně z jejích prostředků a peněz jejích rodičů, s menším příspěvkem tchyně. Auto psané na Karla. Společný účet, kam každý měsíc posílala polovinu výplaty.
„Máte děti?“ zeptal se stručně.
„Nemáme.“
„To situaci zjednodušuje.“
Málem se pousmála. Celé roky slýchala, že bezdětnost je tragédie, stigma, důvod k tlaku a lítosti. A teď jedno jediné slovo – zjednodušuje.
„Jste rozhodnutá?“ pohlédl na ni Miroslav Mlynář. „Nebo zatím zvažujete možnosti?“
Chvíli mlčela. Za oknem hučela doprava, někde v dálce zahoukal klakson, po parapetu přešlápl holub.
„Možnosti zvažuji už dva roky,“ odpověděla nakonec. „Myslím, že je čas přestat váhat.“
Domů dorazila krátce po půl sedmé. Karel seděl v kuchyni, jedl ohřáté jídlo přímo z talíře a bez zájmu projížděl telefon. Nezeptal se, kde byla. Ani jak se má. Ta lhostejnost už ji téměř nebolela – byla příliš známá.
Ludmila Čermáková byla pryč, což byla malá úleva. Obvykle v neděli přišla hned ráno a odcházela až večer, tentokrát však bylo v bytě nezvyklé ticho, které jako by předznamenávalo, že příští dny přinesou změnu, na kterou se Michaela dlouho odhodlávala.