Ten den připadl na čtvrtek a bylo zřejmé, že návštěva není náhodná. Ludmila Čermáková si ji naplánovala narychlo a jen kvůli tomu, co chtěla probrat.
Michaela zamířila do ložnice, převlékla se do domácího oblečení a z kabelky vytáhla složený papír. Advokát Miroslav Mlynář jí na něj sepsal seznam podkladů, které bude muset dodat. Chvíli na ten list hleděla, pak jej pečlivě přeložila napůl a zasunula mezi stránky knihy v knihovně. Dostojevského Idiot. V tomhle bytě po ní stejně nikdo nikdy nesáhl.
U večeře se Karel nečekaně ozval:
„Máma by chtěla, abychom v sobotu přijeli. Prý si potřebuje promluvit.“
„O čem?“ zeptala se klidně.
Pokrčil rameny. „Promluvit si“ v podání Ludmily Čermákové znamenalo jediné – že hodlá něco oznámit, nikoli diskutovat. Michaela si živě vybavila podobné posezení před dvěma lety. Tehdy tchyně slavnostně oznámila, že našla „skvělého odborníka“ na ženské potíže a rovnou ji objednala na vyšetření. Nezeptala se, prostě rozhodla. Michaela tehdy jen přikývla, usmála se – a samozřejmě nikam nešla.
„Dobře,“ odpověděla nyní bez zaváhání. „Zajedeme tam.“
Karel se na ni překvapeně podíval. V minulosti se vždy vymluvila – na práci, únavu, domluvené plány. Tentokrát souhlas přišel příliš snadno. Chvíli ji pozoroval, jako by čekal dovysvětlení, ale mlčel.
Jen si mysli, co chceš, pomyslela si Michaela. V sobotu si ověřím něco důležitého.
Už několik týdnů ji totiž pronásledovala jedna drobnost. Útržek rozhovoru, který zaslechla náhodou. Karel telefonoval v autě a byl přesvědčený, že spí. Vyslovil tehdy jedno ženské jméno. A jeho hlas – nezvykle tlumený, téměř laskavý – zněl jinak než obvykle. Možná si to namlouvala. Možná ne. Po sobotě bude mít jasno.
Ludmila Čermáková bydlela ve starší části města. Ošuntělý pětipatrový dům bez výtahu, na schodišti těžký pach smažené cibule a kočičí podestýlky. Michaela stoupala do třetího patra a znovu si uvědomila, že si na tenhle vchod za tři roky nezvykla. Úzké stěny, zašlá omítka a slabá žárovka nad druhým podlažím, kterou zřejmě nikdo nevyměnil celé věky, v ní pokaždé vyvolávaly tísnivý pocit.
Karel kráčel před ní svižně, bez ohlédnutí.
Dveře se otevřely ještě dřív, než stihl zazvonit. Ludmila očividně čekala za kukátkem.
„Karle, synku!“ vydechla a hned ho pevně objala, skoro majetnicky. Potom stočila pohled k Michaele. „Míšo. Pojď dál.“
Žádné „ráda tě vidím“. Jen stručné pozvání, jako by vstupovala sousedka vrátit zapomenutý hrnek.
Byt byl zaplněný nábytkem až po okraj. Staré kusy, pečlivě udržované, stěny hustě pokryté fotografiemi, na polici řada porcelánových figurek. Nad pohovkou visel velký portrét malého Karla v školní uniformě – vážný pohled, přísný výraz. Michaela si pokaždé říkala, že právě odtud pramení jeho zvyk dívat se na ostatní shora.
Usadili se ke stolu. Ludmila přinesla konvici s čajem, talířek sušenek a nakrájený citron. Všechno působilo spořádaně, až obřadně. Sama se posadila naproti Michaele a položila ruce na desku stolu.
„Chci mluvit otevřeně,“ začala. „Bez zbytečných urážek.“
Když někdo zdůrazňuje, že to bude bez urážek, obvykle to bolí, pomyslela si Michaela a napila se.
„Můj syn touží po dítěti. Vždycky toužil. A já bych ráda měla vnoučata – to je snad přirozené. Vidím ale, že u vás něco nefunguje. Nevím, jestli to nejde, nebo nechcete. Ale čas běží.“
Karel seděl vedle Michaely a mlčel. Upřeně hleděl do stolu, mezi prsty otáčel lžičku. Nezastal se jí, nepřerušil matku. Jen tam tiše seděl.
„Máte pravdu, paní Čermáková,“ odpověděla Michaela vyrovnaně. „Tak tedy upřímně.“
Tchyně lehce zvedla obočí, jako by čekala jiný tón.
„Uvažuji o rozvodu.“
Vzduch v místnosti jako by ztěžkl. Karel prudce zvedl hlavu. Ludmila na okamžik ztuhla, jako by přestala dýchat.
„Prosím?“ vypravila ze sebe.
„Přemýšlím o rozvodu,“ zopakovala Michaela klidně. „Proto si myslím, že debata o dětech teď není zrovna na místě.“
Cestu zpátky absolvovali mlčky.