„Vypadáš jak zapomenutá knihovnice!“ utrousil Tomáš Kovář s odporem a odstrčil mi židli ke stolku u zvukaře, abych mu prý nekazila dojem před jeho vznešenou společností. Dvě hodiny jsem mlčela a snášela to. Jenže když pak poručil ochrance: „Odveďte tuhle socku, sem nepatří!“, zvedl se od jednoho ze stolů muž, z něhož měl respekt celý kraj. Nepřistoupil k oslavenkyni, ale zamířil přímo ke mně – a pronesl větu, po níž Hana Navrátilová zbledla tak, že se musela chytit ubrusu.
„Takhle tam nejdeš. Okamžitě se převlékni. Vypadáš jako čerstvá vdova na pohřbu domácího mazlíčka.“
Tomáš dvěma prsty nadzvedl ramínko mých šatů, jako by se štítil látky. Přitom šlo o starý samet, který kdysi patřil mamince do divadla a já ho nechala upravit.
„Tomáši, to je model ve stylu Chanel z poloviny osmdesátých let. Skoro originál,“ pokusila jsem se o lehký tón, i když se mi žaludek stáhl úzkostí. „Nadčasová klasika.“
„Klasika? Spíš vykopávka, Eliško Němcová!“ vyštěkl a na krku mu naskočila známá žíla, která pulzovala pokaždé, když přišla řeč na peníze nebo na mou „neschopnou“ rodinu. „Máma slaví kulatiny. Dorazí lidé z magistrátu. Přijde i Adam Blažek! A ty tam chceš strašit jako archivářka, co zabloudila mezi regály.“
Podívala jsem se do zrcadla. Hleděla na mě vyzáblá žena s příliš velkýma očima a perlovým náhrdelníkem, který najednou působil směšně. Možná měl pravdu. Možná jsem mu opravdu kazila obraz dokonalé manželky.
„Tak co si mám obléct? Ty třpytivé růžové šaty, které tak miluješ?“ neodpustila jsem si jedovatou poznámku. Když jsem měla slzy na krajíčku, bránila jsem se ironií.
Tomáš hodil na postel tašku z luxusního butiku.
„Tohle. Vybrala to máma. A sundej ty svoje rodinné relikvie.“
Uvnitř ležely křiklavě zelené minišaty s výstřihem tak hlubokým, že by se do něj vešla sbírka básní.
„To si nevezmu,“ řekla jsem tiše. „Nejsem atrakce do cirkusu.“
Přistoupil těsně ke mně. Voněl drahým koňakem a nervozitou – bál se toho večera víc než já.
„Oblékneš si, co ti řeknu. A pojedeš. Budeš se usmívat. Sedneš si tam, kam tě posadím. Rozumíš?“
Práskl dveřmi tak silně, až ze skříňky spadla naše svatební fotografie. Když jsem ji zvedla, sklo bylo prasklé přesně napůl – rozdělilo nás na dvě oddělené postavy. Výstižné.
Navlékla jsem si své černé šaty. Na klopu jsem připnula babiččinu brož – stříbrnou větvičku s tmavými granáty. Jestli mám působit jako vdova, pak ať je to symbolické. Dnes večer pohřbím vlastní manželství.
Restaurace „Versailles“ dělala svému jménu čest. Zlacené ornamenty se táhly i podél podlahových lišt a křišťálové lustry visely tak nízko, že to vypadalo, jako by se chtěly smočit v míse s bramborovým salátem.
Hosté zářili drahými šperky a sebevědomím. A já tušila, že skutečné divadlo teprve začne.