Uprostřed sálu se tyčila Hana Navrátilová. Připomínala majestátní ledoborec, který si razí cestu mezi kry – sebejistá, nepohnutelná, nepřehlédnutelná. Na sobě měla dlouhé brokátové šaty, které se leskly při každém pohybu, a tolik zlatých šperků, až jsem si říkala, jestli ji jejich váha nestahuje k zemi.
Tomáš Kovář mě sotva doprovodil dovnitř.
„Počkej tady, musím pozdravit pár důležitých lidí,“ utrousil bez ohlédnutí a zmizel mezi tmavými obleky a naleštěnými úsměvy.
Nezůstala jsem sama dlouho. Připlula ke mně Barbora Řezníková – sestra mého muže, která byla přesvědčená, že Anna Achmatovová je influencerka z internetu.
„Eliško!“ protáhla sladce a přejela mě pohledem, po kterém by zvadly i čerstvé růže. „Ty ses dneska oblékla nějak… smutečně. Tomáš ti neschválil rozpočet na stylistu?“
„Vystačím si s tím, co je přirozené,“ odpověděla jsem klidně.
„Samozřejmě,“ pousmála se křivě. Pak se naklonila blíž. „Mám ti vyřídit vzkaz od mámy. K hlavnímu stolu si nesedej. Je tam přesný zasedací pořádek – partneři, investoři, významní hosté. Už není místo.“
Cítila jsem, jak mi tuhnou prsty. „A kam tedy patřím já?“
Mávla rukou směrem k zadní části sálu, téměř ke dveřím do kuchyně. „Tam dozadu. K fotografům a technice. Aspoň tam lépe uslyšíš program. A nebudeš… překážet.“
Otočila se na podpatku a zmizela stejně rychle, jako přišla.
Stůl číslo patnáct se kýval pokaždé, když se někdo opřel loktem. Vedle něj stála mohutná reprobedna, z níž duněly basy tak silně, že vibrovaly skleničky. Seděl tam otrávený zvukař a bez zájmu ukusoval z tartaletky.
„Je tu volno?“ zeptala jsem se.
„Klidně si přisedni,“ zamumlal. „Jen si nestěžuj, že je to hlučné.“
Uplynula hodina. Tomáš se ani jednou nepodíval mým směrem. Seděl po pravici své matky, naléval víno, smál se, hlavu zakláněl dozadu v okázalém veselí. Byl přesně tam, kde chtěl být – mezi lidmi, kteří rozhodují o penězích, mezi těmi, jejichž přízeň je cennější než cokoli jiného.
Já působila jako chudá příbuzná z venkova, přestože jsem vyrostla v centru Plzně a nikdy jsem se za svůj původ stydět nemusela. Číšníci náš „technický“ stůl obcházeli s obdivuhodnou obratností, jako bychom byli součástí inventáře.
„Slečno,“ oslovila jsem jednu z nich a lehce ji chytila za zástěru. „Mohu poprosit alespoň o vodu?“
„Obsluha probíhá postupně, vyčkejte,“ odpověděla suše, aniž by se na mě podívala.
Zvukař si odfrkl. „Nesnaž se. My jsme tu jen do počtu. Dáš si sendvič? Přinesl jsem si vlastní.“
Z batohu vytáhl plastovou krabičku s domácími chleby zabalenými v ubrousku. Vůně salámu mi převrátila žaludek.
Upřela jsem pohled k hlavnímu stolu. Tomáš cosi zapáleně vysvětloval prošedivělému muži v dokonale padnoucím obleku. Ten jen lehce přikyvoval, jako by posuzoval hodnotu zboží.
Najednou Hana Navrátilová cinkla příborem o sklenku. Hluk v sále se utišil.
„Moji drazí,“ zazněl její hlas zesílený mikrofonem a rozlil se po místnosti. „Dnes je pro mě výjimečný večer. Jsou tu všichni, které mám ráda. Můj syn, moje dcera, naši obchodní partneři…“
Vyjmenovávala jména dlouhé minuty. Mé mezi nimi nepadlo. Byla jsem zmíněna jen nepřímo – jako „Tomášova manželka“. Doplněk. Dekorace, kterou lze v případě potřeby odsunout do kouta.
Když se rozběhly přípitky a hosté začali jeden po druhém vstávat, uvědomila jsem si, že bych měla alespoň po…