…něco říct.
Připadalo mi to jako samozřejmost. Vždyť jsem byla vychovaná. Zvedla jsem se tedy ze židle, v dlani sevřela malou dárkovou krabičku – uvnitř ležela starožitná porcelánová figurka, kterou jsem sháněla půl roku – a vydala se směrem k čestnému stolu.
Ta krátká vzdálenost působila nekonečně. Procházela jsem mezi hosty a cítila na sobě jejich pohledy – chladné, zkoumavé, místy otevřeně pohrdavé.
Tomáš Kovář si mě všiml, když mě od stolu dělily sotva dva kroky. Ve tváři mu cuklo. Prudce vyskočil, až židle zaskřípala po podlaze, a zastoupil mi cestu.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zasyčel tak, aby ho slyšelo jen pár nejbližších lidí.
„Chci pogratulovat tvé mamince,“ odpověděla jsem. Hlas se mi třásl víc, než bych chtěla.
„Okamžitě si sedni,“ stiskl mi loket tak silně, až jsem sykla bolestí. „Nedělej mi ostudu.“
„Jakou ostudu? Tím, že jsem tvoje žena?“
„Tím, jak vypadáš!“ jeho šeptání přešlo v jedovaté syčení. „Podívej se na sebe. Sem nepatříš. Jsi tu navíc. Máma opravdu nestojí o tvoje učené řeči o umění. Zmiz.“
„Tomáši, to bolí,“ snažila jsem se mu vytrhnout.
„Bolest bude vypadat jinak, až ti zablokuju karty,“ odstrčil mě zpátky. „Vrať se na své místo. A drž pusu.“
V tu chvíli hudba náhle utichla – DJ zřejmě měnil skladbu. A jeho poslední věta zazněla do ticha, které se rozlilo sálem:
„…Uvědom si konečně, kde je tvoje místo, příživnice! Jsi tu jen z milosti!“
Rozhostilo se hrobové ticho. Desítky, možná stovky očí se otočily k nám. Hana Navrátilová zůstala strnule sedět, na vidličce napíchnutý kousek ryby. Barbora Řezníková si zakryla ústa dlaní – ale v očích jí hrálo pobavené světýlko.
Stála jsem uprostřed sálu a měla pocit, že mě někdo stáhl z kůže. Tváře mi hořely. Nejraději bych se propadla pod lesklý parket.
„Co jsi to řekl?“ zašeptala jsem. V tom tichu to však znělo skoro jako výkřik.
Tomáš si uvědomil, že přestřelil. Jenže couvnout před publikem nedokázal. Rozhodl se mě dorazit.
„Řekl jsem, že nemáš obtěžovat slušné lidi svým laciným dárkem. Zmiz mi z očí. Kazíš oslavu. Ochranka!“ mávl rukou. „Paní je indisponovaná, odveďte ji.“
Od stěny se odlepil muž, obrovský jako skříň. Pomalu se blížil ke mně.
„Pojďte se mnou,“ zabručel a natáhl ke mně ruku.
Krabičku jsem sevřela tak pevně, až se karton promáčkl. Slzy, které jsem celý večer držela na uzdě, se mi rozlily po tvářích. V tu chvíli jsem měla pocit, že něco definitivně končí. Ne jen tahle oslava.
Otočila jsem se, chtěla jsem utéct, ale nohy mě neposlouchaly. Podpatek se mi zasekl ve spáře parket. Zavrávorala jsem.
„Ruce pryč.“
Ten hlas nebyl hlasitý, přesto měl v sobě takovou autoritu, že ochrankář okamžitě ucukl, jako by se dotkl rozpáleného kovu.
Od stolku částečně skrytého za sloupem se zvedl muž, kterého jsem si předtím sotva všimla. Seděl stranou, pil vodu a s nikým nemluvil.
Byl vysoký, vlasy měl úplně bílé a profil ostrý jako čepel nože. Oblečený byl do obyčejného šedého saka, které však na něm sedělo s takovou samozřejmostí, jakou jsem u drahých obleků místních podnikatelů nikdy neviděla.
Pomalu k nám došel. Každý jeho krok doprovázelo pravidelné ťuknutí hole o podlahu, které se rozléhalo sálem jako neúprosný odpočet.