Reklamu lze vypnout.
S předplatným zmizí ze článků i videí.
„Paní, jste snad hluchá? Říkám, uhnete mi?“
Loket mě prudce zasáhl pod žebra. Krátký, tvrdý náraz. Zavrávorala jsem a instinktivně se chytila police s pečivem. Housky se sesypaly na zem. Prodavačka za pultem jen zalapala po dechu.
Bylo to v pekárně „Klásek“ na břehu řeky. Prostor sotva pár kroků od dveří ke kase. Úterý, půl deváté ráno. Přede mnou stáli dva lidé, já třetí v pořadí. Pro chleba sem chodím před prací už bezmála patnáct let.
Ta dívka byla vysoká, v bílém péřovém kabátu, s nehty nepřirozeně dlouhými a křiklavě růžovými. Protlačila se kolem mě až k pokladně. V jedné ruce mobil, v druhé peněženku.
„Jeden baget a dva croissanty. A rychle, prosím, jdu pozdě na pohovor!“
„Slečno, tady se čeká,“ ozvala se prodavačka.
„Jaké čeká? Spěchám!“ otočila se ke mně a přeměřila si mě pohledem od hlavy k patě. Moji obnošenou bundu se žmolky. Boty bez podpatku. Kabelku z koženky, odřenou na rozích.
„Paní, vydržte minutku. Já mám skutečnou práci, na rozdíl od…“
Větu nedokončila. Nemusela.
Ti dva přede mnou mlčeli. Prodavačka jí nákup namarkovala. Slečna hodila bankovku na tácek, popadla sáček a vyběhla ven. Dveře práskly tak silně, až nad nimi zazvonil zvonek.
Sehnula jsem se a začala sbírat popadané pečivo. Jedna houska byla rozmáčknutá, skořice se mi rozmazala po dlani. Prodavačka se na mě dívala provinile.
„Promiňte, dám vám jinou.“
„To je v pořádku,“ odpověděla jsem tiše.
Zaplatila jsem a vyšla před obchod. Chvíli jsem tam jen stála. Prsty mi voněly po skořici. Březnové ráno bylo vlhké a studené. Od areálu továrny se nesla vůně čerstvého dřeva – právě tam skládali hranoly.
Do té továrny chodím už osmadvacet let. Nábytkářský podnik „Břízka“ v Plzni. Sto dvacet zaměstnanců. Jedenáct let zastávám pozici hlavní účetní, předtím jsem tu sedmnáct let dělala řadovou účetní. Vypracovala jsem se od nuly. Beru šedesát osm tisíc korun měsíčně. Není to jmění, ale kancelář je moje, židle je moje a každé číslo v účetních výkazech prochází mýma rukama.
V 8:45 jsem byla na místě. Převlékla se, zapnula počítač a otevřela e‑mail. První zpráva byla od ředitele, Petra Moravce:
„Jano Urbanová, dnes nastupuje nová asistentka účetního oddělení. Prosím o zaučení. Jmenuje se Lucie Kratochvílová.“
Postavila jsem konvici na čaj.
V 9:07 někdo zaklepal. Vešla Martina Krejčíová, naše druhá účetní. Za ní — ta dívka. Vysoká. Bílý kabát. Růžové nehty.
Podívala jsem se jí na ruce. Pak na tvář.
Byla to ona.
Nepoznala mě. Ani si mě pořádně neprohlédla. Prošla ke stolu, usedla a kabelku hodila na parapet.
„Dobrý den! Já jsem Lucie. Prý mám jít za hlavní účetní?“
„To jsem já,“ řekla jsem klidně.
„Aha!“ široce se usmála. „Myslela jsem, že jste sekretářka. Nemáte tu cedulky, tak jsem tipovala. Těší mě, teto Jano… teda Jano Urbanová, že?“
Teto Jano. Hned při prvním setkání.
Martina zůstala stát ve dveřích a sledovala mě. Věděla jsem, že čeká na reakci. Mohla jsem říct: „Jsem ta paní z pekárny, do které jste před půlhodinou strčila.“ Mohla jsem jít za ředitelem a oznámit mu, že s ní pracovat odmítám.
Neudělala jsem nic z toho.
Na monitoru jsem měla otevřený její dotazník. Rodinný stav: svobodná. Syn čtyři roky, Tomáš Řezník. Samoživitelka. Poslední zaměstnání – propuštěna před třemi měsíci.
Tři měsíce bez příjmu. Malé dítě.
Řekla jsem si, že možná jednala z nervozity. Možná jen spěchala a ztratila nervy. To se přece může stát každému.
„Posaďte se, Lucie. Ukážu vám náš systém.“
Dostala příležitost.
Po čtrnácti dnech mi došlo, že to byla chyba.
Za dva týdny přišla pozdě devětkrát. Ne o pár minut – běžně o dvacet, třicet, jednou dokonce o čtyřicet. Jednou školka, podruhé zácpa, potřetí nemocný syn. Výmluva pokaždé jiná. Vše jsem si zapisovala.
Pracovní tempo? Usedla, zapnula účetní program, vedle si položila telefon a projížděla sociální sítě. V odrazu skříně za jejími zády jsem viděla, jak jí po displeji běží obrázky. Teprve po hodině začala zadávat data. Její dlouhé akrylové nehty – další týden už zelené – klapaly po klávesnici jako kastaněty. Každé druhé číslo špatně. Osm zaměněná za pět, devítka za nulu. Každý večer jsem po ní všechno kontrolovala.
První týden sedm chyb. Druhý dalších sedm. Čtrnáct omylů za čtrnáct dní.
Čtrnáctkrát jsem po šesté večer zůstala v kanceláři a opravovala její práci. Zhruba čtyřicet minut denně. Spočítala jsem si to: devět hodin a dvacet minut mého osobního času během dvou týdnů padlo na nápravu toho, co měla zvládnout ona – a samozřejmě bez nároku na jakoukoli odměnu navíc.