Jako první si toho všimla Martina Krejčíová.
„Jano, proč tu poslední dobou sedíš až do tmy? Vždyť máš zahradu,“ naklonila se ke mně jednou večer.
„Kontroluju práci té nové,“ odpověděla jsem bez zvednutí očí od monitoru.
„A ona o tom ví?“
„Neví.“
„A proč jí to neřekneš?“
Na to jsem už nereagovala. Proč? Protože má doma malého kluka. Protože byla tři měsíce bez zaměstnání. Protože já jsem ta „starší paní z účtárny“ a od takové se čeká trpělivost, pochopení a ochota krýt cizí chyby. Aspoň tak jsem si to omlouvala.
Na konci druhého týdne se ale stalo něco, co mě vyvedlo z rovnováhy.
Do kanceláře vstoupil Petr Moravec. Zastavil se u dveří, přejel nás pohledem a usmál se na Lucii Kratochvílovou.
„Tak co, Lucie, už se rozkoukáváte?“
„Ano, pane řediteli, všechno běží skvěle! Jana Urbanová je úžasná školitelka,“ zazářila.
Pak se ke mně otočila: „Teto Jani, můžu v pondělí odejít dřív? Tomáš musí k doktorovi.“
Teto Jani. Před ředitelem.
Ucítím, jak mi hoří uši. Nebyla to ani tak uraženost, spíš zvláštní pocit ponížení. Ona si skutečně neuvědomovala, co tím dělá. Pro ni bylo „teto Jani“ něco milého, domáckého. Tak se mluví na uklízečku nebo paní v šatně. Ne na hlavní účetní s osmadvacetiletou praxí.
Petr Moravec ke mně krátce pohlédl. Všiml si toho, to jsem věděla. Ale nic neřekl.
„Lucie,“ pronesla jsem klidně, „jmenuji se Jana Urbanová.“
Zamrkala a rozesmála se. „Jé, samozřejmě, paní Urbanová! Já to myslela hezky, víte? Tak familiárně. Nezlobte se.“
Martina se raději zahleděla do monitoru. Ředitel si odkašlal a odešel.
A já mlčela. Znovu.
V pondělí o polední pauze, když si Lucie odskočila na cigaretu, přišla Martina ke mně blíž.
„Jano… ona dole v kuřárně vykládá holkám z výroby, že ji šikanuješ. Prý se jí pořád vrtáš v práci, protože jí závidíš. Říkala to přesně takhle.“
Závidím. Stará bába, která závidí.
Je mi čtyřiapadesát. Na čtení nosím brýle a do práce chodím v teniskách, protože od třiceti bojuju s křečovými žilami. Na manikúru nemám čas – po směně jedu na zahradu a v zimě pletu svetry. Co přesně bych jí měla závidět? Její gelové nehty? Nebo to, že každou hodinu stráví dvacet minut na telefonu?
Nic jsem neřekla. Zase. Kvůli malému Tomášovi. Byly mu čtyři.
V dubnu přišel průšvih.
Každý měsíc dělám kontrolu plateb s dodavateli. Rutinní věc, ale na ní stojí chod celé továrny. Stačí jedna špatně odeslaná částka a padesát lidí ve výrobě nemá z čeho pracovat. Lucii jsem ten postup vysvětlovala třikrát. Kreslila jsem jí schéma na papír, ukazovala na obrazovce, nechala ji, aby mi to zopakovala vlastními slovy.
„Ano, chápu, paní Urbanová,“ přikyvovala pokaždé.
Třiadvacátého dubna jsem musela na nemocenskou. Zase záda, každé jaro stejné trápení. Tři dny jsem ležela doma. V pondělí jsem se vrátila.
Na stole mě čekala hromádka platebních příkazů. Začala jsem je postupně kontrolovat. U třetího dokumentu jsem ztuhla.
Dodavatel: „Stavoles“. Částka: tři sta čtyřicet tisíc korun. Podívala jsem se na číslo účtu – a projel mnou mráz.
Účet nepatřil firmě Stavoles, ale společnosti Stavolux. Podobný název, úplně jiná firma. Jiný identifikační kód, jiné číslo účtu. Peníze odešly někomu jinému.
Tři sta čtyřicet tisíc. Pět měsíců mé mzdy.
Okamžitě jsem volala do banky. Pak do Stavoluxu. Znovu do banky. Sepsala jsem žádost, kontaktovala právníka. Čtyři hodiny v kuse. Seděla jsem v kanceláři do devíti večer. Záda mě pálila, ale nemohla jsem se zvednout. Každá minuta rozhodovala. Kdyby se druhá firma zachovala nepoctivě, peníze bychom už neviděli.
Měli jsme štěstí. Po týdnu částku vrátili, sepsali jsme protokol o vyrovnání.
Jenže ten týden jsem skoro nespala. V hlavě jsem pořád počítala – vrátí, nevrátí?
Když se peníze konečně objevily zpátky na účtu, zavolala jsem si Lucii.
„Lucie, tento příkaz jste zadávala vy?“
Podívala se a pokrčila rameny. „Asi ano. Proč?“
„Odeslala jste tři sta čtyřicet tisíc korun jinému dodavateli.“
„No tak jsem se spletla. To se stane. Vždyť to poslali zpátky, ne?“
„Až po týdnu. Výroba čtyři dny stála, protože chyběl materiál. Třicet osm lidí dostalo výplatu, ale nemohli pracovat. A přišli jsme o zakázku od Nábytekplus – nestihli jsme termín. To je dalších čtyři sta dvacet tisíc korun, které jsme nevydělali.“
Její výraz se nezměnil. Jako bych mluvila o cizí firmě.
„Paní Urbanová, já to neudělala schválně. Ty názvy jsou skoro stejné.“
„V pátek jsem vám čtyřikrát volala. Nezvedala jste telefon.“
„Tomáš měl narozeniny. Měla jsem mobil ztlumený.“
Tomáš oslavil pět let. A já seděla do noci v kanceláři se zanícenými zády a zachraňovala peníze, které odešly jinam, zatímco ona sfoukávala svíčky na dortu.
Sepisovala jsem záznam o pochybení a podala oficiální zprávu řediteli. Petr Moravec si ji přečetl, sundal brýle a chvíli mlčel.
„Jano… lidsky vzato. Je sama s dítětem. Udělala chybu.“
„Není to poprvé,“ odpověděla jsem. „Vedu si přehled. Čtrnáct omylů za první dva týdny. Devatenáct pozdních příchodů během dvaačtyřiceti pracovních dní. A teď tři sta čtyřicet tisíc.“
„A co navrhujete? Vyhodit ji? Má přece kluka.“
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se a vyšla na chodbu. U stěny stála Lucie. Poslouchala. Poznala jsem to podle toho, jak se prudce narovnala a odskočila ode dveří.