„Tak co, Jano? Tak přece jen mě vyhodí?“ utrousila s křivým úsměvem. V očích měla jistotu. Byla přesvědčená, že se jí nic nestane. Vždyť má dítě. A ředitel je chlap – a chlapi přece mladé matky litují.
„Ne. Dostanete písemné napomenutí. Oficiálně zaevidované.“
Pohrdavě odfrkla, otočila se na podpatku a vydala se chodbou pryč. Už za chůze vytahovala mobil a začala něco psát. Zůstala jsem stát a dívala se za ní.
Večer mi domů volala Martina Krejčíová.
„Jano, byla jsem dole u kuřárny. Říkala tam: ‚Ta stará na mě sepsala papír. Ať si píše. Ředitel stojí za mnou. Kam by asi tak šla?‘“
Kam bych šla. Po osmadvaceti letech práce – kam bych asi šla já.
Definitivně se to ve mně zlomilo v květnu.
Dvanáctého dorazila na firmu pravidelná kontrola z finančního úřadu. Dva inspektoři – muž a žena. Rutinní prověrka, nic mimořádného. Na takové návštěvy se připravuji týdny předem. Šanony srovnané podle let, doklady zkontrolované, každý papír přesně tam, kde má být. Za jedenáct let ani jediná výtka. Ani drobná.
Usadili se v zasedačce. Přinesla jsem tři krabice dokumentů a rozložila je na stůl. Začali pracovat. Klid, běžný průběh.
Krátce po jedenácté se otevřely dveře. Bez zaklepání. Do místnosti vstoupila Lucie Kratochvílová, v ruce hrnek s kávou.
„Jano, volají ze Stavebního dřeva, chtějí upřesnit březnovou fakturu.“
Inspektorka zvedla hlavu. Její kolega přejel pohledem Lucii a pak mě.
„Lucie,“ řekla jsem co nejtišeji, „probíhá kontrola. Počkejte prosím u sebe v kanceláři. Přijdu za vámi.“
„Ale prosím vás, Jano, to je minuta. Jen mi řekněte číslo dokladu, nadiktuju jim ho a mizím.“
Jano. Před kontrolou. Na mém jmenovce stálo „Hlavní účetní Jana Urbanová“. A ona – prostě Jano.
Inspektorka si s kolegou vyměnila pohled. V koutku úst jí cuklo. Nebyla to zlost. Spíš překvapení. Možná soucit.
„Lucie, vyčkejte venku. Do patnácti minut jsem u vás.“
„Proč jste tak napjatá? Vždyť vám pomáhám. Sama byste ty tři krabice sotva zvládla.“
Zvedla jsem se tak prudce, až židle zaskřípala. Inspektorka sklopila zrak k papírům. Muž předstíral, že čte.
„Opusťte místnost. Hned.“
Chvíli na mě hleděla – a pak se krátce, shovívavě zasmála.
„Dobře, dobře. Hlavně klid. Nervy vám nesvědčí.“
Odešla. Dveře nechala otevřené.
Sedla jsem si zpět. Ruce se mi třásly, proto jsem je položila do klína pod stůl, aby si toho nikdo nevšiml. Mluvila jsem klidně. To umím. Osmadvacet let praxe člověka naučí držet hlas pevný.
Kontrola skončila kolem čtvrté. Bez jediné závady. Při odchodu mi inspektorka potřásla rukou. „Máte to tu v dokonalém pořádku, paní Urbanová,“ řekla zřetelně a zdůraznila příjmení.
Vyšla jsem na chodbu a zastavila se u okna. Dole na dvoře skládali skladníci prkna z náklaďáku, dělníci pobíhali sem a tam. Všechno běželo jako každý den.
Jen ve mně něco tiše zaklaplo. Jako zámek. Jako vypínač. Dva měsíce to drželo na shovívavosti a větě „má přece kluka“. Teď se to zavřelo.
Vrátila jsem se do kanceláře, zapnula počítač a otevřela evidenci docházky. Počítala jsem pečlivě.
Od prvního března do dvanáctého května – čtyřicet šest pracovních dní. Devatenáct pozdních příchodů. Jedno oficiální napomenutí kvůli chybné platbě. Jeden protokol o způsobené škodě – tři sta čtyřicet tisíc korun. A vysvětlení? Ani jedno. Čtyřikrát jsem ji vyzvala písemně. Čtyřikrát odpověď: „Zapomněla jsem, zítra to dodám.“
Otevřela jsem zákoník práce. Paragraf 52, písmeno g – opakované porušení pracovních povinností při existenci předchozího kázeňského postihu.
Napomenutí existovalo. Evidence docházky také. Protokol o škodě rovněž. Všechno řádně zdokumentované.
Sepsala jsem podnět. Pomalu, s kontrolou každé formulace. Vytiskla, podepsala a odnesla Petrovi Moravcovi.
Četl dlouho. Pak si sundal brýle.
„Jano, tohle je výpověď podle paragrafu. Víš, co to znamená?“
„Vím.“
„Má dítě. S takovým záznamem si práci hledá těžko.“
„To chápu.“
„Jsi si jistá?“
Mlčela jsem. Deset vteřin. Možná víc. Před očima se mi míhaly útržky: pekárna, bílá bunda, „slyšíte vůbec?“, skořice v dlani, „stará závidí“, „kam by šla“ – a dnešní „Jano“ před kontrolou.
„Ano. Jsem.“
Podepsal.
V pátek šestnáctého května jsem si Lucii pozvala k sobě. Martina si ten den vzala volno. Požádala o něj předem. Tušila jsem proč – nechtěla být u toho.
Lucie vstoupila bez zaklepání. Nehty měla tentokrát tyrkysové. Kousala do jablka.
„Chtěla jste mě, paní Urbanová?“ oslovila mě poprvé celým jménem. Bez familiárností. Něco vycítila.
Položila jsem před ni výpověď a pracovní smlouvu.
Podívala se na papír. Žvýkání ustalo. Jablko zůstalo přitisknuté ke rtům.
„Co to má být?“
„Rozvázání pracovního poměru podle paragrafu 52, písmeno g. Pro opakované neplnění pracovních povinností.“