„…pro opakované neplnění pracovních povinností,“ dokončila jsem klidně. „Podklady: písemná důtka z osmadvacátého dubna, protokol o způsobené škodě, devatenáct zaznamenaných pozdních příchodů a čtyři výzvy k podání vysvětlení, na které jste nereagovala.“
Zbledla. „To… to nemůžete myslet vážně.“
„Mohu. Vše je v souladu se zákoníkem práce. Ředitel to podepsal.“
Ruka s jablkem jí pomalu klesla. Položila ho na stůl vedle dokumentů, jako by odkládala něco těžkého.
„Paní Urbanová… mám malého syna. Nemám kam jít. Tři měsíce předtím jsem práci sháněla marně. Jsme v Plzni, tady toho moc není. Víte vůbec, co mi tím uděláte?“
Věděla jsem to. A právě to bylo na tom všem nejtěžší.
„Lucie, dostala jste šanci. Dva měsíce. Devatenáctkrát jste přišla pozdě, způsobila jste chybu za tři sta čtyřicet tisíc korun, ignorovala jste povinnost podat vysvětlení. A navíc jste mě pomlouvala a znevážila před kontrolou. Mlčela jsem. Kvůli tomu, že máte dítě.“
„Tak proč teď?“ vyhrkla zoufale.
„Protože váš syn není důvod, proč bych měla snášet všechno.“
Stála přede mnou a poprvé jsem v jejím obličeji neviděla nadřazený úsměv ani ironii. Jen čisté zmatení.
„Je to kvůli té kavárně,“ řekla náhle tiše. „Kvůli té pekárně. Strčila jsem do vás, že? Poznala jsem vás. Ne hned, ale druhý týden určitě. Podle bundy. Podle bot. Myslela jsem, že jste na to zapomněla.“
Mlčela jsem.
„Čekala jste dva měsíce, abyste se pomstila?“
„Čekala jsem dva měsíce, jestli se změníte. Nezměnila jste se.“
Popadla kabelku. Výpověď zůstala ležet na stole. Podala jsem jí pracovní smlouvu a potvrzení o zaměstnání. Vytrhla mi je z ruky prudce, stejně jako tehdy sáček s pečivem.
U dveří se ještě otočila.
„Jste bezcitná. Víte, že jsem samoživitelka, a stejně mě vyhazujete na paragraf. To není spravedlnost. To je odveta.“
Dveře práskly.
Zůstala jsem sedět. Dívala jsem se na zelené jablko s jediným kousnutím. Dužina už na řezu tmavla.
Přešla jsem k oknu. Za sklem dvůr továrny, topoly, plot. Pohled, který znám osmadvacet let.
Necítila jsem vítězství. Ani úlevu. Spíš tíhu, která mi sedla do žaludku jako kámen. Myslela jsem na malého Tomáše Řezníka. Je mu pět. Nemůže za nic. A možná teď nebude mít jeho máma z čeho zaplatit nájem jen proto, že v pekárně odstrčila nesprávnou ženu.
Anebo to s tím nesouvisí. Třeba si práci najde. Třeba pochopí, že se k lidem takhle nechová. Třeba příště nebude své nadřízené říkat „teto“.
Možná.
Asi po hodině zaklepala Martina Krejčíová. Nakonec přece jen přišla.
„Jani… jak ti je?“
„Dobře,“ odpověděla jsem.
„Opravdu?“
Neodpověděla jsem. Sedla si naproti mně. Mlčely jsme. Venku se začínalo stmívat.
„Martino,“ prolomila jsem ticho. „Řekni mi upřímně. Udělala jsem správně?“
Dlouho přemýšlela.
„Nevím,“ řekla nakonec tiše. „Fakt nevím.“
Uplynuly tři týdny.
Lucie Kratochvílová podala stížnost na inspektorát práce. Tvrdila, že byla propuštěna nezákonně a že jsem zneužila své postavení. Přijeli kontroloři. Prohlíželi dokumentaci, evidenci docházky, písemnou důtku, záznam o škodě. Všechno bylo v pořádku. Porušení nenašli.
Jenže ve fabrice se to rozneslo rychle.
Účetní a personalistky říkaly: „Jana to udělala správně. Kolik toho měla ještě snášet? Byla drzá, dělala chyby a ještě si dovolovala pomlouvat. Může si za to sama.“
Z haly a z výroby zněl jiný názor: „Tvrdé. Má dítě. Mohla ji nechat odejít dohodou, bez paragrafu. Takhle má záznam a nikdo ji nevezme. Jana věděla, co to znamená. To není spravedlnost, to je pomsta za tu pekárnu.“
Petr Moravec nic neříká. Ale z jeho pohledu cítím, že by volil mírnější cestu.
A já každý večer sedím v kuchyni. Čaj chladne, venku se stmívá. Přemýšlím o pětiletém klukovi jménem Tomáš Řezník, který si někde na hřišti hraje a netuší, že jeho máma přišla o práci.
Bylo to kvůli té strkanici? Nebo kvůli devatenácti pozdním příchodům, škodě za tři sta čtyřicet tisíc a poznámkám typu „stará jen závidí“?
Mohla jsem jí nabídnout dohodu. Nechat ji odejít tiše, bez paragrafu, s čistým štítem. Rozhodla jsem se jinak. Vědomě.
Protože si to zasloužila? Nebo proto, že jsem si pamatovala loket v žebrech a slovo „teto“?
Tři týdny si tu otázku kladu a stále na ni neumím odpovědět.
Přehnala jsem to, když jsem propustila samoživitelku na paragraf s vědomím, že v našem městě s takovým záznamem těžko najde místo? Nebo bylo správné dát jasně najevo, že drzost, chyby a pohrdání mají následky?
Co byste na mém místě udělali vy? Propustili byste ji stejně? Nebo byste mysleli víc na to dítě?