„Ty ses úplně zbláznila? Jak to myslíš, že jsi prodala svůj byt 3+1? V únoru jsem Lucii jasně řekl, že se tam v létě nastěhuje!“
David Čermák práskl mobilem o kuchyňský stůl tak prudce, až se po skle okamžitě rozběhla tenká bílá prasklina. Přístroj poskočil, ztichl a zůstal ležet displejem dolů vedle talíře s nedojedeným řízkem. Jana Řezníková se nejdřív zadívala na poškozené sklo, potom na manžela a nakonec na ručník, který právě skládala. Ještě před chvílí řešila obyčejné domácí věci – prádlo ze sušičky, nádobí po večeři. A teď? Ručník, studený řízek, rozbitý telefon a cizí plány s jejím bytem.
„Přesně tak, Davide,“ odpověděla klidně. „Prodala. Smlouva je od minulého čtvrtka zapsaná na katastru. Peníze už odešly.“
„Kam odešly?“ vyštěkl.
„Josefu Mlynářovi.“
„Jakému Josefovi?“ nechápal.
„Mému synovci. Jeho žena jde za čtyři dny na operaci. Chyběly jim peníze.“
David chvíli jen naprázdno otevíral ústa. Pak se chytil hrany stolu, jako by se mu pod nohama rozhoupala podlaha.
„Ty mi chceš vážně tvrdit, že jsi poslala několik milionů svému synovci, zatímco moje dcera bydlí v pronájmu? To myslíš vážně? A ještě to říkáš takhle klidně?“
„Poprvé po dlouhé době jsem klidná,“ pronesla.
„Jano, slyšíš se vůbec? Včera jsem s Lucií mluvil hodinu a půl! Už hledá partu na rekonstrukci, vybírá kuchyň, koupila si krabice na stěhování! Dal jsem jí slovo! Víš, co to znamená?“
„Ano,“ přikývla. „Že znovu rozdáváš něco, co ti nepatří.“
„Jsme snad rodina!“
„Ne, Davide. My dva jsme už dávno účetnictví. Já platím, ty slibuješ.“
Přistoupil blíž a naklonil se nad ni.
„Schválně mě provokuješ?“
„Ne. Jen konečně říkám věci bez obalu.“
„Tak bez obalu? Dobře. Moje dcera žije v malém bytě na konci světa, polovinu výplaty dá za nájem, do práce dojíždí vlakem, a ty mezitím posíláš peníze nějakému Josefovi! A ani se mnou to neprobíráš!“
„Proč bych měla? Aby ses rozčiloval o týden dřív?“
„Protože jsem tvůj manžel!“
„Manžel jsi hlavně tehdy, když je potřeba něco zaplatit. Když potřebuji já podporu, najednou máš strašně moc práce.“
„Zase vytáhneš nemocnici?“ ucedil.
„To je nepohodlné téma?“
„Nedělej ze mě zrůdu! Byl jsem na služební cestě!“
„V Olomouci? Na dva dny? Které se záhadně protáhly na osm? A fotky v mobilu nebyly z Olomouce, ale z Prahy, kde jsi s Lucií objížděl novostavby. A pak jsi mi tvrdil, že jsem si to špatně vyložila.“
David sebou trhl.
„To s tím nesouvisí.“
„Naopak. Já tehdy ležela po operaci a držela se zdi, abych došla na toaletu. A ty jsi s dcerou vybíral výhled z balkonu.“
„Lucie potřebovala poradit, řešila důležitou věc!“
„Já asi řešila nepodstatnou. Jen jsem ležela v nemocnici.“
Mávnul rukou.
„Všechno překrucuješ. Lucie je mladá, má práci, vlastní starosti. Máma už je stará, nemocnice ji vyčerpávají. Byl jsem mezi dvěma ohni.“
„Nelži ani ze zvyku. Tvoje maminka mi zavolala jednou. Jednou. A neptala se, jak mi je. Zajímalo ji, jestli jsem už poslala peníze na její služby, protože by jinak naskakovalo penále.“
„Je to důchodkyně!“
„A já co jsem? Pojízdný bankomat?“
Zaťal čelisti.
„Teď už zacházíš moc daleko.“
„Ne. Jen konečně vidím, kde ty hranice jsou.“
Na stole znovu zavibroval telefon. Na displeji se rozsvítilo jméno: „Lucinka“. David po něm sáhl téměř úlevně.
„Ano, beru, zlato.“
Jana zůstala stát. Věděla přesně, co uslyší.
„Tati, kde jsi?“ ozval se Luciin zvonivý, sebejistý hlas. „Jsem v hobby centru. Hele, nemohla by mi Jana hned teď poslat sto tisíc? Mají tu italské obklady ve slevě. Když je nevezmu dneska, zdraží. A ještě musím dát zálohu designérovi.“
David střelil po manželce vzteklým pohledem.
„Lucie, počkej chvíli.“
„Tati, jaké počkej? Stejně mi ten byt dáváte. Nechci pak bydlet v něčem udělaném stylem ‚hlavně že to drží‘. Já tam budu žít.“
Jana se tiše pousmála.
„Lucie, zavolám ti později,“ procedil David a hovor ukončil.
„Pěkně sehraná rodinná porada,“ poznamenala Jana. „Jedna už počítá obklady, druhý rozdává klíče a třetí si chystá darovací smlouvu. A všechno se to točí kolem mého bytu. Skvěle sehraný tým.“
„Nezačínej.“
„Ještě jsem ani nezačala.“
Došla ke skříni v předsíni, z horní police sundala jeho cestovní tašku a hodila ji na zem. Zip se s tichým zvukem rozjel.
„Co to děláš?“ vyhrkl.
„Ulehčuji ti přesun. Když Lucie tak nutně potřebuje pomoc, jeď za ní. Taška je pevná, vydrží.“
„Jano, nech těch scén.“
„Tohle není scéna. To je úklid.“
Otevřela skříň a začala vyndávat jeho košile.
„Teď všechno ničíš v návalu emocí.“
„V emocích jsem žila poslední dva roky. Teď mám výjimečně jasno.“
„Tohle je hysterický výstup.“
„Ne. To je rychlá matematika. Chceš čísla? Kurzy angličtiny pro Lucii – platila jsem já. Oprava zubů pro Marii Kolářovou – já. První splátka na Luciino auto, prý jen dočasná půjčka – zase já. Zimní boty pro Marii, protože je náledí a věk – já. Váš Silvestr v Makarské, když ti nepřišla prémie – já. A teď to nejlepší. Kdo celé ty roky poslouchal, že byt po babičce by spravedlivě měl připadnout ‚holčičce‘? Taky já.“
„Nestrádala jsi přece. Souhlasila jsi.“
„Souhlasila jsem, že pomůžu manželovi. Ne že budu donekonečna financovat vaši rodinnou kasičku bez dna.“