Myšlenku, že když nemám děti, jsem vlastně ideální – bez závazků, tedy po ruce.
„O Lucii takhle mluvit nebudeš!“
„A jak jinak o ní mluvit?“ opáčila Jana klidně. „Jako o malé holce? Je jí šestadvacet. Velmi dobře ví, kolik stojí metr dlažby, kolik má přijít na účet a kdy se může nastěhovat do bytu, který jí nepatří.“
„Takže je pro tebe cizí? Moje dcera je ti cizí?“
„Ano, Davide. Je. A samo o sobě to žádné drama není. Skutečný problém je v tom, že ses celé roky tvářil, jako by můj byt byl automaticky její budoucnost – a já měla jen poslušně připojit podpis.“
Vytrhl jí tašku z ruky.
„Dost. Uklidni se. Hned teď zavoláš Josefovi Mlynářovi a řekneš mu, že ty peníze potřebuješ zpátky. Okamžitě. Že ses unáhlila. Že máme doma mimořádnou situaci.“
„My? Jaké my?“
„No přece my dva!“
„My dva?“ Jana se krátce zasmála. „Minulou zimu jsem ležela v nemocnici a jedla studenou kaši sama. Na moje narozeniny se tvoje dcera u stolu zeptala, kdy už konečně přestanu byt pronajímat, protože by se jí hodil. Nepopřála mi ani všechno nejlepší. Šla rovnou k věci. Vlastně to bylo upřímné.“
„Nemyslela to tak.“
„Myslela. Přesně tak.“
„Ty si pamatuješ každou maličkost.“
„Když z tebe někdo léta dělá jen přívěsek k nemovitosti, paměť se vycvičí sama.“
Zvonek se rozezněl tak naléhavě, až to působilo, jako by byt už dávno nebyl Janin, ale fungoval jako výdejna splněných slibů. Nepřekvapilo ji to. Jen došla ke dveřím a otevřela.
Na prahu stála Marie Kolářová. Kabát rozepnutý, rty sevřené do tenké čáry, v ruce nacpané plastové desky. Vypadala jako někdo, kdo přijel uzavřít obchod století.
„Davídku, přinesla jsem dokumenty. Můj právník všechno připravil, není to nic složitého, darování se dá vyřídit rychle, pokud Jana nebude dělat—“ vstoupila do předsíně, zarazila se a všimla si tašky u zdi. „Co to má znamenat?“
„To je, mami, stěhování,“ odpověděl David zastřeně. „Jana byt prodala. A peníze poslala svému synovci.“
Marie Kolářová se k snaše otočila pomalu, jako by jí někdo pootočil hlavou násilím.
„Prosím?“
„Odpouštět vám nic nebudu,“ řekla Jana vyrovnaně. „A ano, byt jsem prodala. Se svými penězi jsem naložila podle svého uvážení.“
Desky jí vyklouzly z ruky, papíry se rozlétly po rohožce.
„Na to jste neměla právo!“ zvedl se její hlas do nepříjemného tónu. „Všechno už bylo domluveno! Lucie si plánovala budoucnost!“
„Vy jste si to domluvili. Mezi sebou. Beze mě. To bylo víc než výmluvné.“
„Jak beze vás? Tady jde o budoucnost dítěte!“
„Vašeho dítěte. Ne mého.“
„Jste přece manželka mého syna!“
„A co z toho plyne?“
„Že v normální rodině majetek slouží rodině!“
„V normální rodině se nejdřív mluví s majitelem, paní Kolářová. Nepřivede se mu právník a nepodstrčí se mu hotové papíry.“
„Nehrajte si na oběť. Nikdo vám nechtěl ublížit.“
„Samozřejmě. Chtěli jste jen, abych předem převedla byt na vaši vnučku. Čistá nezištnost.“
„Nemáte děti!“ sekla po ní tchyně. „A podle všeho už mít nebudete. Tak byste aspoň mohla myslet na to, co po vás zůstane.“
Ticho, které následovalo, bylo ostré jako sklo. David uhnul pohledem. Jana si toho všimla – a nepřekvapilo ji to. Věděl to. Všechno věděl. A mlčel, protože mlčení bylo jeho nejpohodlnější útočiště.
„Zopakujte to,“ pronesla tiše.
„Co na tom chcete opakovat?“ stáhla rty Marie Kolářová. „Pravda se špatně poslouchá? Když žena žije v rodině a nedá jí potomky, měla by aspoň myslet na něco víc než na sebe.“
„Takže jsem měla odevzdat svůj byt Lucii jako kompenzaci za to, že jsem vám nedala vnuka? To je pozoruhodná logika. Jak vystřižená z krabice s naftalínem.“
„Neodmlouvejte starším.“
„A vy se nepleťte do mého majetku.“
„Davide!“ otočila se prudce k synovi. „Proč tam stojíš? Řekni jí něco! To je přece vaše společná věc!“
Jana se na manžela podívala přímo.
„Tak mluv. A bez vytáček. Myslel sis taky, že mám byt přepsat na Lucii?“
David zaváhal, pak začal koktat: „Já… myslel jsem, že si o tom někdy v klidu promluvíme… až bude vhodná chvíle… aby to bylo dobré pro všechny…“
„Pro všechny? Pro koho konkrétně?“
„Jano, nerozjížděj to. Chtěl jsem to vyřešit lidsky.“
„Lidsky? To znamená jak? Zatímco jsem byla v nemocnici, vy jste s maminkou sháněli moje dokumenty? Když jsem financovala vaši rodinu, vy jste řešili, jak převést i byt? Tomu říkáš lidské řešení?“
„Nikdo nic nesháněl!“ vybuchl. „Nevymýšlej si!“
Jana se sehnula, zvedla jeden z papírů a rozevřela ho.
„Opravdu? A co je tohle? Návrh darovací smlouvy. Kopie mého občanského průkazu. Výpis z katastru k mému bytu. Jak se k tomu váš právník dostal, paní Kolářová? Má věštecké schopnosti? Nebo mu to někdo ochotně předal?“
Tchyně sebou trhla.
„To je běžná příprava.“
„Bez mého vědomí?“
„Chtěli jsme to mít nachystané.“
„Chtěli jste to mít výhodné.“
David zbledl.
„Mami, tys ode mě chtěla kopii Janina občanského jen proto, abys—“
„Abychom neztráceli čas!“ odsekla. „Stejně se to muselo řešit. Proč to odkládat?“
Jana se pomalu narovnala.
„Děkuju. Opravdu. Až doteď jsem si myslela, že jste jen bezohlední. Ale vy jste už stáli připravení na startovní čáře.“
„Nedělejte z toho tragédii,“ odbyla ji Marie Kolářová. „Nikdo vás neokrádal. Všechno mělo zůstat v rodině.“
„Ve vaší rodině.“
„Copak vy do ní nepatříte?“
„Po tomhle? Ne.“
David náhle zvýšil hlas, ale zazníval v něm spíš strach než hněv.
„Mami, proč jsi to teď vytahovala? Proč ten občanský průkaz? To jsi opravdu musela?“
Marie Kolářová se nadechla k odpovědi a v očích se jí zalesklo cosi tvrdého.