Marie Kolářová si odfrkla, podrážděná víc, než chtěla přiznat. „A co jsem jako řekla?“ vyštěkla. „Když se pořád jen plácáš a nic nevyřešíš, někdo to udělat musí. Kdybych se do toho nevložila, seděl bys tu dodnes a čekal, až si to tahle…“ mávla rukou směrem k Janě Řezníkové, „rozmyslí sama. Takhle se to aspoň pohnulo.“
„Pohnulo?“ zopakovala Jana tiše. „To je hezké slovo. Zní skoro jako z vyšetřovacího spisu.“
Davidovi znovu zazvonil telefon. Bezmyšlenkovitě přijal hovor a zapnul hlasitý odposlech, aniž si to uvědomil.
„Tati, tak co?“ ozval se hlas Lucie Kratochvílové. „Pošle ty peníze, nebo ne? Já už jsem řekla, že beru tu dlažbu. A mluvil jsi s babičkou, kdy mi dá klíče? Potřebuju tam pustit řemeslníky na zaměření.“
V kuchyni nikdo neodpovídal.
„Tati? Slyšíte mě vůbec?“
Jana přistoupila blíž k telefonu. „Lucie, ten byt už nemá kdo převádět. Je prodaný.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho, které po chvíli prasklo ostrým tónem. „Jak prodaný? Kým?“
„Mnou. Protože patřil mně.“
„To si děláte legraci!“ vyjekla Lucie. „Táta mi přece dávno slíbil, že bude můj! Všechno jsem si spočítala. S Přemyslem jsme tam chtěli po svatbě bydlet.“
„Plány je dobré stavět na vlastních základech,“ odpověděla Jana klidně.
„Vy jste mě nikdy neměla ráda! Vždycky vám bylo líto každé koruny, co šla na mě. Tvářila jste se, jako bych vám něco brala!“
„Lucie, myslíš, že když po někom chceš sto tisíc na obklady, měl by se ještě cítit provinile?“
„To není o obkladech! To jsou normální výdaje!“
„Možná ve vlastním bytě. Ne v cizím.“
„Tati, slyšíš, jak se mnou mluví? Uděláš s tím něco, nebo ne?“
David stál nehybně, jako by zkameněl.
„Tati!“
„Lucie,“ promluvil nakonec ochraptěle, „ten byt už prostě není.“
„Tak ať jí dá ty peníze! Když prodala, tak je má! Proč může nějaký Josef Mlynář dostat všechno a já nic? Jsem tvoje dcera!“
Jana se pousmála bez veselí. „Tohle je aspoň upřímné.“
„Držte se!“ vyštěkla Lucie. „A jestli se chystáte tátu vyhodit, tak předem říkám – k nám ne. Máme malý pronájem, Přemysl by z toho nadšený nebyl. Ať jde klidně k babičce.“
V místnosti se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet kapání vody z kohoutku. David pomalu otočil hlavu k telefonu. Jako by teprve teď slyšel svou dceru bez obvyklého filtru, kterým si její nároky překládal jako mladickou nerozvážnost.
„Co jsi to řekla?“ zeptal se tiše.
„No tak promiň, ale kam bys šel? Máme jednopokoják. A teď řešíme jiné věci. Vy si tam nejdřív vyřešte peníze. Jestli je Jana tak zásadová, mohla by mi dát aspoň milion jako náhradu. Už jsem s tím počítala.“
„Náhradu?“ zopakoval David prázdně.
„Jasně. Kvůli ní se mi všechno hroutí. Už jsme vybírali nábytek.“
„Stačí,“ řekl a hovor ukončil.
Marie Kolářová okamžitě ožila. „Nevěš hlavu. Dítě bylo rozrušené, tak plácla hloupost. Teď musíme přemýšlet, jak ty peníze dostat zpátky.“
David se na ni podíval jinak než kdy dřív – bez synovské poslušnosti, bez obvyklé mlhy omluv.
„A když se nevrátí?“ zeptal se.
„Jak nevrátí?“
„Prostě ne. Kam mě pak chceš dát? K sobě na gauč do průchozího pokoje? Abych každý večer poslouchal, jak jsem přišel o byt?“
„Zase přeháníš. Nějak se to přečká.“
„Přečká,“ zopakoval hořce. „To je hezké rodinné slovo.“
Jana mezitím zapnula zip na tašce a posunula ji ke dveřím. „Kabát visí na háku,“ pronesla věcně. „Holicí strojek máš v koupelně. Vezmi si všechno hned, nebudu to dohledávat.“
„Jano,“ udělal k ní krok, „nech toho divadla. Dobře, pochopil jsem. Máma to přehnala. Lucie taky. Ale můžeme si přece sednout a promluvit si. Řeknu jim, že se do toho nemají míchat. Nemusí to skončit takhle.“
„‚Promluvím si s nimi‘ poslouchám už sedm let.“
„Nejsem jako ony.“
„Ne. Ty jsi jen jemnější verze.“
„To není fér.“
„Nefér bylo nosit moje papíry právníkovi bez mého vědomí. Nefér bylo mlčet, když tvoje matka řešila mou neplodnost jako argument pro převod bytu. Nefér bylo slibovat Lucii něco, co nebylo tvoje. Tohle je naopak velmi jednoduché. Ty odcházíš. Já zůstávám. Každý za své.“
„Takže konec? Takhle?“
„Čekal jsi orchestr? Ne. Bude chodba, výtah a tvoje máma za zády.“
„Davide, jdeme,“ vyštěkla Marie Kolářová. „Nebudeš se tu ponižovat. Najdeme ti jinou. Mladší, rozumnější. A hlavně s vlastním bytem, ne takovou nulu.“
„Nulu?“ otočil se na ni.
„Co jiného? Dětí se nedočkáš, manželství neudržela, byt vyvedla pryč.“
Jana ucítila místo vzteku jen chladné uvolnění. Přesně takhle to znělo bez příkras.
„Dveře jsou tam,“ řekla.
David zvedl tašku. Dělal to pomalu, neobratně, jako by tím pohybem skutečně uzavíral celý svůj dosavadní život. Kabát si oblékl napodruhé; rukáv se mu zkroutil a Jana nepomohla. Zvedl k ní oči.
„Opravdu mě škrtáš ze svého života?“
„Ne. Jen tě přestávám živit.“
„Jsi tvrdá.“
„To zjišťuješ pozdě.“
„A kdybych zítra přišel si promluvit?“
„Nepřijdeš. Vyměním zámky.“
„Rozhodla ses beze mě.“
„Ano. A víš co? Jde to snáz, než jsem si myslela.“
Na okamžik sklopil zrak, pak bez dalšího slova vykročil ke dveřím.