„Dneska mám noční,“ oznámil Aleš a sotva se rty dotkl mé tváře.
Boty si ani nesundal. Zůstal stát v předsíni jako socha vlastní důležitosti a s naprostým zaujetím se nořil do telefonu. Viděla jsem jen jeho temeno a ten známý výraz člověka, který právě odvrací digitální konec světa.
„Zase zachraňuješ servery před přehřátím?“ vyšla jsem za ním na chodbu a utírala si ruce do utěrky. „Měli jsme přece probrat stěhování k moři. Slíbil jsi, že se podíváš na nabídky.“
„Petro, nezačínej,“ zvedl ke mně oči sotva na vteřinu a hned se znovu schoval za displej. „Potřebujeme peníze. Třicet tisíc měsíčně za noční služby člověk nenajde jen tak na chodníku.“
Dívala jsem se za jeho vzdalujícími se zády a napadlo mě, že můj muž je vlastně alchymista. Za posledních sedm měsíců strávil na těch svých „službách“ přesně dvě stě dvanáct nocí. Jenže zlato se v našem rodinném rozpočtu nejenže neobjevovalo, ono z něj naopak podivně mizelo.
Já táhla tři práce najednou, vedla účetnictví čtyřem firmám a občas jsem si už ani nevybavila, jak vypadá denní světlo. Mých pět set tisíc Kč, které jsem si odkládala na první splátku hypotéky, Aleš „investoval“ do údajně převratného kurzu o neuronových sítích. Výsledek byl prostý: ty sítě se zjevně naučily jediné — vynulovat moje účty.
Uběhly dvě hodiny, ale spánek nepřicházel. Myšlenky mi bzučely v hlavě jako neodbytná moucha. Pak mi pohled padl na tablet, který manžel ve spěchu nechal zapnutý na konferenčním stolku. Na obrazovce svítila záložka s polohou, kterou jsme si nastavili před třemi lety, když jsem měla panickou hrůzu, že se při houbaření ztratím v lese.
Vzala jsem tablet do rukou a prsty mi na okamžik ztuhly nad sklem. Modrá tečka, která označovala našeho „hrdinu práce“, ukazovala úplně jinam, než měla.