Rozhodně ne v kancelářském komplexu uprostřed města. Tečka nehybně svítila v ulici Optiků, přímo na adrese Perinatologického centra číslo dvě.
„Zajímavé,“ hlesla jsem do prázdné ložnice. „Takže servery obchodního centra se nejspíš přestěhovaly na porodní oddělení. Nebo se Aleš beze mě rozhodl rekvalifikovat na porodního asistenta s programátorským přesahem.“
Objednala jsem si taxi a snažila se nadechovat pomalu, přesně podle těch uklidňujících videí, která jsem si pouštěla při nespavosti. Vůz dorazil překvapivě rychle. Během sedmadvaceti minut jízdy jsem stihla spočítat snad každý sloup veřejného osvětlení a utratit 642 Kč ze svých posledních poctivě vydělaných peněz.
Před bránou porodnice leželo slavnostní, skoro posvátné ticho. Jen někde v dálce zaštěkal pes. Vystoupila jsem, zaplatila a schovala se do stínu staré lípy. Noční chlad mi lezl pod tenký župan a srdce mi bušilo tak prudce, jako by mi v hrudi někdo spustil sbíječku. Přesto jsem se donutila stát bez hnutí.
Čekala jsem čtyřicet tři minut. Teprve potom se těžké skleněné dveře rozevřely. Na schodech se objevil Aleš. Po údajně vyčerpávající směně na něm nebyla ani stopa únavy. Opatrně podpíral za loket blondýnku v pudrovém kabátě, která k sobě tiskla zavinutý uzlíček převázaný jasně modrou stuhou.
„Opatrně, sluníčko,“ dolehl ke mně jeho hlas, tak něžný, až jsem měla chuť zkontrolovat, jestli mi správně fungují uši. „Schody kloužou, držím tě.“
Zamířili k našemu stříbrnému crossoveru, na který jsem poslední dva roky splácela úvěr a šetřila kvůli tomu i na obyčejných slušných punčocháčích. Aleš té dámě galantně otevřel dveře, pomohl jí usadit se a dětskou sedačku upevnil s takovou jistotou, jako by nic jiného celý život nedělal.
Tehdy jsem vykročila ze stínu a z úst se mi vydral začátek věty: „Pěkná směna…“