Aleši?“ vystoupila jsem do kuželu světla pod lampou a ze všech sil se snažila, aby se mi neroztřásl hlas. „Koukám, že ten váš projekt byl opravdu mimořádně plodný.“
Ztuhl, jako by mu někdo vypnul proud. Barva z obličeje mu vyprchala tak rychle, až připomínal zkyslou smetanu. Ani se nepokusil přibouchnout dveře auta. Jen tam stál s rukama směšně napůl zvednutýma, jako přistižený zloděj, který zapomněl, kam chtěl utéct.
„Petro, ty jsi to celé špatně pochopila,“ vyhrkl nakonec větu tak pitomou a očekávatelnou, že by si zasloužila vlastní místo v učebnici zbabělosti.
„Vážně?“ popošla jsem blíž. „Takže to nebylo tak, že jsi posledních sedm měsíců žil ze mých peněz rovnou ve dvou domácnostech? A tvoje matka mi nevykládala, jak jsem k ničemu a neplodná, zatímco moc dobře věděla, že ty si vedle pořizuješ dítě?“
Žena v autě se vyděšeně přitiskla k opěradlu. Očima těkala od něj ke mně a zpátky. Vypadala naprosto ztraceně, jenže v tu chvíli ve mně nezbylo ani zrnko soucitu pro tuhle „spolutrpitelku“.
Nečekala jsem, až ze sebe Aleš vysype svou směs nesouvislých výmluv o náhodě, povinnosti a odpovědnosti. Vytáhla jsem mobil a jako první vytočila číslo své tchyně. Hovor jsem rovnou pustila nahlas.
„Paní Evo, gratuluju, dědic dorazil,“ pronesla jsem hlasem napjatým jako struna. „Váš syn právě stojí u druhé porodnice s novou ženou a vnukem. Přijeďte si pro ně, prosím. Nemají se totiž čím dostat domů.“
Hned nato jsem otevřela bankovní aplikaci a zablokovala Alešovu dodatkovou kartu. Nikdy v životě mi jediné klepnutí na displej nepřineslo tak čisté potěšení. Třetí telefonát mířil k bratrovi, který bydlel jen pár bloků odtud.
„Radku, jsem u perinatologického centra v Optické ulici,“ řekla jsem a přitom sledovala manželovy hrůzou rozšířené oči. „Přijeď s náhradními klíči. Musíme odvézt moje auto. Jeden ‚programátor‘ si tady totiž usmyslel, že patří do sociálního balíčku jeho nového života.“
Aleš se konečně vzpamatoval, našel ztracený hlas a začal zmateně pobíhat.