kolem vozu, mával rukama a chvílemi vypadal, že se rozsype přímo na chodníku.
„Petro, ty ses snad úplně pomátla!“ syčel na mě zoufale. „Kam mají v noci jít? Lucii skáče tlak, malému jsou teprve tři dny! Máš vůbec nějaké svědomí?“
„Svědomí mám. A taky technický průkaz a kupní smlouvu k tomuhle autu, Aleši,“ odpověděla jsem klidně. Natáhla jsem ruku a ve chvíli, kdy ho rozptýlil pláč miminka, vytáhla klíčky ze zapalování. „Kromě toho mám doma vytištěné všechny tvoje slavné ‚investice‘. Takže si zavolej taxík. Jsi přece úspěšný ajťák, co vydělává třicet tisíc měsíčně.“
Za necelých deset minut dorazil Radek. Já už seděla vzadu ve svém autě, s rukama pevně sevřenýma v klíně. Rozjeli jsme se a na chodníku za námi zůstal Aleš se zavazadly, Lucií a řvoucím uzlíčkem v náručí. Ve zpětném zrcátku jsem ještě zahlédla, jak si v panice tiskne mobil k uchu a horečně se snaží někoho přivolat na pomoc.
Od té noci uplynul měsíc a můj život se definitivně změnil v nekonečný soudní seriál. Aleš se svou novou rodinou skončil u matky v malém starém bytě, protože se náhle ukázalo, že na vlastní nájem prostě nemá. Bez mých „účetních“ dotací jeho výplata sotva stačí na plenky a splátky kreditních karet.
Tchyně mi teď pravidelně buší na dveře a dožaduje se, abych „vrátila dítěti otce i auto“. Upřímně mě považuje za bezcitnou zrůdu, která nechala nešťastnou ženu s novorozencem stát v zimě na ulici. Ani kamarádky se neshodnou. Jedny mi tleskají za chladnou hlavu, druhé jen kroutí hlavou a opakují, že dítě za nic nemůže.
Já se ale poprvé po čtyřech letech dokážu pořádně nadechnout. Podala jsem návrh na vypořádání majetku a hodlám získat zpět každou korunu, kterou utopil ve svých „službách“.
Přehnala jsem to tehdy před porodnicí, když jsem je tam nechala stát? Nebo jsem jen konečně udělala spravedlivou věc a vzala si zpátky to, co bylo moje?