„Petro, vezmi si propisku. Makléř čeká dole už půl hodiny.“
„Jaký makléř?“
„Kvůli bytu,“ pronesla Marta Mareková klidně. „Dokud ceny u stanice nezačaly padat, musí se prodat.“
Seděla v mé kuchyni v kabátu, záda rovná jako pravítko, jako bych se nevrátila domů po směně, ale byla předvolaná k výslechu. Na stole ležela složka s papíry. Ondřej Urban mlčky postával u okna. Z něj táhly cigarety, z jeho matky sladký parfém smíchaný s vůní salámu. Sotva jsem si stáhla kozačky, bylo mi jasné, že nepřišli nic probírat. Přišli mě zatlačit ke zdi.
„Vy si teď do cizího bytu vodíte realitní makléře bez dovolení?“ zeptala jsem se.
„Není cizí,“ ozval se Ondřej. „Jsme rodina.“
„Hezké slovo. Výborně se za něj schovávají dluhy.“
„Petro, nezačínej,“ posunula ke mně tchyně desky. „Máš třípokojový byt po tetě Evě Malířové. Starší dům, ale dobrá lokalita. Prodáme ho, splatíme Ondřejův úvěr a koupíme 2+kk v novostavbě. Napíše se to na něj, banka mu vychází vstříc líp. Ty zůstaneš s manželem a ještě v novém bytě. Co je na tom špatně?“
„Úplně všechno. Už jen to, že jste o tom rozhodli beze mě.“
„S tebou se rozhodovat nedá,“ vyjel podrážděně Ondřej. „Hned se zasekneš. Mám problém s cash flow. Jestli teď jeden úvěr nezalepím, sesype se mi všechno.“
„A zachránit tě má byt mojí tety?“
„Čím jiným? Podporou?“ ušklíbla se Marta Mareková. „Z podpory se bankovní závazky nezaplatí.“
„Zajímavé. Když teta Eva Malířová ležela po mrtvici, oba jste tvrdili, že pomoct nemůžete. Ty, Ondřeji, jsi byl pokaždé buď na schůzce, v koloně, nebo nedostupný. Na pohřeb jsi dorazil s alkoholem v dechu. A teď jste najednou rodina.“
„A už je to tady,“ zkřivila ústa tchyně. „Zase ta písnička, jak jsi všechno táhla sama. Táhla jsi, výborně. Ale byt není pomník.“
„Pro vás ne. Pro mě je to domov, kde mě měli rádi bez počítání výhod.“
„Nedělej z toho drama,“ usekl Ondřej. „Jsme manželé. Lidsky vzato je všechno společné.“
„Lidsky vzato se manželce nevezme z karty čtyřicet osm tisíc korun a pak se jí místo omluvy nepošle smajlík.“
„Část jsem ti vrátil.“
„Devět tisíc. Zbytek zřejmě padl na tvoji mužskou hrdost.“
Marta Mareková poklepala nalakovaným nehtem na listiny.
„Tady je souhlas s prodejem a plná moc. Podepíšeš to hned, zítra zajdeme na úřad. Nebudeš muset nikde běhat.“
„Dojemné. A co se napíše na mě? Stolička v předsíni?“
„Neironizuj. Tobě samotné je takový byt k ničemu. Děti nemáte, celé dny jsi v práci, půlka pokojů zavřená. Chlap potřebuje pořádné zázemí.“
„Ať se ten chlap nejdřív naučí platit si vlastní.“
Ondřej se prudce otočil.
„Já jsem do tohohle bytu taky něco dal. Kdo měnil okna? Kdo dělal kuchyň? Myslíš, že to soud nebude zajímat?“
Zhluboka jsem se nadechla a začala právě u oken.