Okna jsem nechala vyměnit já. Kuchyň jsem platila taky já. Smlouvy, bankovní převody i účtenky mám schované. A ty jsi v den montáže vyspával skoro do jedné.
„Takže ty sis to všechno pěkně sečetla?“ zasyčel.
„Ne. Jen jsem ti už dávno přestala věřit.“
Marta Mareková se ušklíbla, jako by právě slyšela něco nesmírně hloupého.
„Říkám ti to naposledy. Podepiš to dobrovolně. Jinak se pak naběháš.“
Podívala jsem se na ně dva a najednou ze mě spadlo napětí. Až mě zamrzelo, jak průzračně jednoduché to celé vlastně bylo.
„Já nikam běhat nebudu. A ty, Ondřeji, si dneska sbalíš věci a odejdeš.“
„To myslíš vážně?“ rozesmál se nevěřícně. „Mě chceš vyhodit? Z bytu?“
„Z mého bytu. Ano.“
„Petro, tohle už je sprostota,“ procedila tchyně mezi zuby.
„Sprostota je přijít s deskami do mojí kuchyně a začít porcovat moje zdi. Dveře jsou támhle.“
Balil se schválně dlouho. Tvářil se u toho, jako by ze skříně nevytahoval košile, ale moje svědomí. Marta Mareková mu chodila v patách a nepřestávala brblat.
„Nevděčnice. Člověk jí chce pomoct uspořádat život a ona se ještě naparuje.“
„Uspořádejte si ten svůj,“ odpověděla jsem klidně. „Mně se poprvé naskytla možnost žít bez vašeho zařizování.“
Asi za hodinu zazvonil telefon. Ondřej.
„No a čeho jsi tím dosáhla? Máma polyká prášky a já sedím v autě.“
„Nepřeháněj. Ty máš výjimečný dar žít na cizí účet. Určitě se neztratíš.“
„Přestaň dělat divadlo. Jen ses vytočila. Zítra vychladneš a promluvíme si normálně.“
„Zítra nechám vyměnit zámek.“
„To si jen zkus.“
„To má být výhrůžka?“
„Varování. Bydlel jsem tam.“
„Bydlel. Minulý čas.“
V tu ránu změnil hlas. Změkl, skoro zdomácněl. Přesně takhle mluvil pokaždé, když mu nešlo o domluvu, ale o to, aby mě zatlačil tam, kam potřeboval.
„Petro, přemýšlej trochu. Co budeš sama dělat ve třípokojovém bytě? Poplatky, opravy, jídlo, daň. Já ti aspoň nabízím řešení.“
„Ty mi nabízíš prodat něco, co je moje, abys zalepil svoji díru.“
„Ta díra je společná.“
„Není. Společné jsme měli jen sliby.“
Zámek jsem opravdu vyměnila. Zámečník ze sousedního domu nasadil novou vložku, utáhl šrouby a utrousil:
„Dobře děláte. Příbuzní jsou dneska horší než zloději. Ti aspoň chodí potmě a potichu.“
Musela jsem se pousmát. O týden později mi ale dorazila žaloba. Ondřej požadoval náhradu za „podstatné zhodnocení nemovitosti“, polovinu spotřebičů a přístup do bytu. Z jeho podání to vypadalo, jako by vlastníma rukama opravil celý dům a cestou k tomu ještě postavil vedlejší vchod.
„Dědictví je váš výlučný majetek,“ vysvětlil mi advokát Radek Krejčí. „O náklady na rekonstrukci se ale pokusí bojovat. Máte doklady?“
„Mám všechno. Soužití s ním mě naučilo schovávat i návody od rychlovarné konvice.“
„Pak ať to klidně zkusí. Podobní lidé mívají hodně řečí a žalostně málo důkazů.“
V sobotu někdo prudce zalomcoval klikou. Podívala jsem se kukátkem. Za dveřmi stál Ondřej, vedle něj Marta Mareková a s nimi uhlazený chlapík s tabletem v ruce.
„Otevři,“ zavolal Ondřej. „Je to odhadce.“
„Tak ať si odhadne chodbu,“ odpověděla jsem přes zavřené dveře. „Do bytu nevkročí.“