„Mám tam svoje věci!“
„Krabice kabelů a pár tenisek nejsou důvod, abys mi sem vodil cizí lidi.“
„Petro, nedělej ostudu,“ ozvala se Marta Mareková. „Ti lidé přijeli až z Prahy.“
„Tím hůř pro ně,“ řekla jsem. „Někdo jim zjevně nalhal, že mají co oceňovat.“
„Kdo si vůbec myslíš, že jsi, že nepustíš domů vlastního manžela?“ vybuchl Ondřej.
„Majitelka bytu. To mi stačí.“
Zavolala jsem policii. Než dorazili, vystrčila ze sousedních dveří hlavu paní Blanka Míkaová, zabalená v županu.
„Co se tu zase děje?“
„Nic originálního,“ odpověděla jsem. „Jen si někteří lidé pletou manželství s povolením zabrat cizí majetek.“
Policista to vyřešil bez dlouhých řečí.
„Když vlastník nesouhlasí se vstupem, nikdo dovnitř nepůjde. Žádné prohlídky, žádní odhadci, žádný nátlak. Rozumíme si?“
„Já jsem jeho matka!“ zvýšila hlas Marta Mareková.
„A já nejsem matrika ani personální oddělení,“ odsekl klidně. „Uvolněte prosím chodbu.“
U soudu se Ondřej tvářil sebejistě.
„Já do toho bytu investoval. Měnil jsem okna, dveře, zařizoval kuchyň, kupoval spotřebiče.“
Soudkyně zvedla oči od spisu.
„Máte k tomu doklady? Faktury? Potvrzení o platbě?“
„Platilo se hotově.“
„Komu přesně?“
„Řemeslníkům.“
„Kterým řemeslníkům?“
V tu chvíli se zarazil. Radek Krejčí položil před soudkyni moje smlouvy, bankovní výpisy a potvrzení o převodech. Prolistovala je a Ondřejovi poprvé přejel po obličeji výraz člověka, kterému došlo, že se pod ním prolomil led.
Po jednání mě Marta Mareková zastavila na chodbě.
„Myslíš, že máš vyhráno? Tohle je teprve začátek.“
„Na rozdíl od vás umím přemýšlet dál než do příštího výstupu,“ odpověděla jsem.
Večer před dalším stáním zazvonila znovu. Tentokrát přišla sama. Bez rtěnky, v obnošené bundě a s černými deskami pod paží.
„Neboj se, nebudu se sem cpát,“ řekla tiše. „Můžu na pět minut?“
Pustila jsem ji do kuchyně a zapnula konvici.
„Nepřišla jsem prosit o odpuštění,“ začala. „Na to je pozdě. Přišla jsem ti říct, že mě podvedl taky.“
„Mluvte konkrétně.“
„Můj garážový stání prodal. Peníze jsem neviděla. Důchodová karta je vybraná. Na moje jméno jsou dva mikropůjčky. Bral mi kódy z esemesek a tvrdil, že je to kvůli nějakému sloučení dluhů. A nešlo to do podnikání ani do vašeho nového života. Prohrával to v sázkách. A platil byt ženské z Olomouce. Tady jsou převody. Tady zprávy. Poslala mi to sama, když za ní taky přišli vymahači.“
Mlčela jsem. Necítila jsem soucit. Jen únavu, jako když po nekonečné cestě nedojdete k cíli, ale k obyčejnému plotu.
„Vy jste přece věděla, jaký je,“ řekla jsem nakonec.
„Věděla. Jenže jsem si myslela, že je slabý. Že ho musím krýt, popostrčit, zachránit. Jenže on není slabý. On je nenasytný. Sežere všechno, na co dosáhne. Mě i tebe.“
„A proč jste s tím přišla za mnou?“
„Protože zítra bude zase lhát. A já už nemám sílu lhát s ním. A taky proto, že ty stvrzenky za rekonstrukci jsou falešné. Razítko si půjčil od souseda, jenže ten živnost dávno zrušil. Nejdřív jsem si říkala, že to projde. Neprošlo.“
„Chápete, že tím potápíte vlastního syna?“
„A mě podle vás dostal kam?“