„Na břeh?“ ušklíbla se vyčerpaně. „Nedělej ze mě matku, která najednou prohlédla a lituje. Já tě ráda neměla. Celé roky jsem si tě jen měřila: hodíš se, nehodíš se, dá se z tebe něco vytěžit. Jenže jestli se mu teď neudělá přítrž, bude dál polykat všechno kolem sebe a říkat tomu těžký osud.“
Za oknem ječelo dítě, od sousedů se táhl pach smažené ryby a konvice cvakla tak všedně, až z toho rozhovoru šel ještě větší mráz.
„Víte, co je na tom nejodpornější?“ řekla jsem. „Že už jsem sama začínala věřit, že jsem možná lakomá. Že jsem měla všechno prodat a ‚zachránit rodinu‘.“
„Rodina se bytem nezachraňuje,“ usekla Marta Mareková. „Bytem se jen oddálí chvíle, kdy všichni uvidí, že už není co zachraňovat.“
U dalšího stání Ondřej Urban zbledl hned ve dveřích, když spatřil vlastní matku sedět vedle mě.
„Mami, co tu děláš?“
„Sedím. To zákon nezakazuje.“
„Jsi se mnou, nebo jak?“
„Poprvé ne.“
Mluvila bez barvy v hlase, jako by předčítala nákupní seznam.
„Ano, můj syn po mně chtěl, abych na žalovanou tlačila a donutila ji k rychlejšímu prodeji bytu. Ano, peníze potřeboval okamžitě. Ne, rekonstrukci neplatil. Ano, listiny, které předložil, byly vystavené zpětně. Ano, vybíral peníze z mé karty a uváděl mě v omyl.“
„Mami, co to plácáš?!“ neudržel se Ondřej.
Soudkyně zvedla oči od spisu.
„Ještě jedna poznámka a nechám vás vyvést.“
„Ona už neví, co říká!“
„Vím,“ pronesla Marta Mareková. „Jen jsem se probrala. Pozdě, ale přece.“
Po jednání se ke mně Radek Krejčí naklonil a tiše poznamenal:
„V hlavním sporu je rozhodnuto. Kvůli padělání se dá postupovat zvlášť.“
Přikývla jsem. Dřív by mi ho nejspíš bylo líto. Jenže soucit v naší rodině fungoval jako kreditní karta: nejdřív pomůže, a pak vás zadusí úroky.
Na schodišti mě Ondřej dohnal.
„Tak co, spokojená? Matka proti mně, soud, policie… Spí se ti dobře?“
„Poprvé ano.“
„Beze mě se ztratíš.“
„A v tom byl tvůj největší omyl. Myslel sis, že se držím tebe. Já se držela jen představy, že osm let přece nemohlo být tak laciný padělek. Mohlo.“
Domů jsem šla mokrým březnovým sněhem. V bytě bylo ticho, žádné čekání na cizí klíč v zámku. Zapnula jsem konvici, sundala ze zdi staré hodiny po tetě Evě Malířové a najednou mi došlo, že už stačí žít tak, jako by si člověk musel každý okamžik klidu nejdřív zasloužit.
Od Marty Marekové přišla zpráva: „Tu složku nevyhazuj. Jsou tam ještě kopie.“
Neodepsala jsem. Jen jsem vzala prasklý Ondřejův hrnek, hodila ho do koše, otevřela okno a po dlouhé době necítila vinu za to, že je mi dobře. Venku se hádali kvůli parkování, nad hlavou řval vrták, někde štěkal pes — obyčejný večer, žádná slavnostní hudba. A právě v té obyčejnosti bylo najednou víc pravdy než v celém mém manželství.