„Jsme úplně bez peněz, nemáme čím zaplatit,“ klopili oči řidiči uvěznění ve vánici. Majitelka prodělečné kavárny je beze slova nakrmila a o dva dny později oněměla překvapením.
Rozmáchlý podpis na úředním oznámení o zabavení majetku se rozpil, když na papír dopadla kapka vody ze stropu. Taťána sevřela tuhý list do zmačkané koule a mrštila jím do plastového kbelíku postaveného pod kovovým dřezem. Zvenčí udeřil do stěny silný poryv ledového větru tak prudce, až se staré dřevěné rámy v oknech silniční kavárny „Tajgová cesta“ rozechvěly a po podlaze se rozlezl studený, vlhký průvan.
Na nástěnných hodinách s vybledlým ciferníkem bylo půl deváté večer. Za celý den se v pokladně sešlo jen pár pomačkaných bankovek a hrst drobných. Sotva by to stačilo na benzín do staré nivy, kterou Taťána jezdívala pro zásoby do okresního města. O splátce obrovského úvěru na budovu nemohla být ani řeč.
Před sedmi lety, když její muž Matěj náhle zemřel přímo za volantem svého náklaďáku — srdce ho zradilo bez varování — si Taťána přísahala, že tohle místo za každou cenu udrží. Tehdy starý severní tah hučel dnem i nocí. Dveře kabin tu nepřestávaly těžce bouchat, ve vzduchu se držel pach ojetých brzdových destiček a u stolů sedávali chlapi v bundách prosáklých olejem. Ládovali se poctivou polévkou, domácími karbanátky a mezi sousty si předávali zprávy z dalekých cest. Matěje si tu všichni vážili.
Jenže před čtyřmi lety byla padesát kilometrů východněji otevřena nová státní silnice. Provoz se odtud odřízl jako nožem. Zpočátku ještě občas zastavili staří známí, ale pak se trasy přesměrovaly definitivně. Na parkoviště dnes zabloudili nanejvýš turisté, kteří špatně odbočili. Před měsícem Taťána přibila na sloup u krajnice kus překližky s nápisem „Na prodej“, jenže kdo by stál o dřevěný dům uprostřed skomírajícího lesa, zavátý sněhem téměř po střechu?
„Taťáno Pavlovno, umyju ještě tácíky a doběhnu na autobus, ano?“ ozvala se nesměle Tereza, když vykoukla z umývárny. Bylo jí dvacet, pocházela ze sousední vesnice a v kavárně vypomáhala jako servírka. Taťána už jí dávno nedokázala vyplácet plnou mzdu, ale Tereza přesto každé ráno tvrdohlavě přicházela a uvazovala si kolem pasu vybledlou zelenou zástěru.
„Kam bys šla, holčičko?“ Taťána pohlédla do tmavého okna, celé zalepeného sněhem. „Linky zrušili už v poledne. Venku to sype tak, že není vidět ani nejbližší smrk. Zůstaneš tady, v kumbále ti rozložím gauč.“
Tereza ještě ani nestačila přikývnout, když se těžké vstupní dveře s utrápeným zaskřípáním rozletěly. Vítr do místnosti vmetl hrst ostrého sněhu. Na prahu stál mohutný muž. Z pracovních bot mu na linoleu zůstávaly špinavé kaluže a z límce silné bundy mu kapala rozbředlá voda. Obličej zčervenalý štiplavým mrazem se mu sotva rýsoval pod hluboko naraženou ušankou.
„Panímámo, necháte mě tu přečkat tu slotu?“ zahřměl hlubokým hlasem a oklepával se hned u dveří. „Na sedle je cesta úplně zavátá. Tahače stojí. Silničáři hlásili vysílačkou, že technika se tam do rána vůbec nedostane.“
Taťána si těsněji přitáhla svetr přes ramena.
„Pojďte dál, židle jsou volné. Hned zapnu konvici, ať se trochu zahřejete.“
Muž sotva udělal krok k nejbližšímu stolu, když se dveře otevřely znovu. Do kavárny začali jeden po druhém vcházet promrzlí a vyčerpaní lidé. Montéři v pracovních kombinézách, řidiči kamionů, silničáři. Zhluboka oddechovali, stahovali z rukou mokré palčáky, třeli si rudé tváře a usedali ke stolům. Vzduch v malé místnosti během chvíle ztěžkl pachem mokré látky, zažrané nafty a provlhlé kůže. Za půl hodiny už se uvnitř tísnilo šestnáct osob.
Jeden z nich, muž středního věku s hlubokými vráskami u kořene nosu, přistoupil k pultu. V prstech nervózně obracel čepici a pohledu Taťány se vyhýbal.
„Jsme úplně prázdní, nemáme čím zaplatit,“ pronesl tiše, zatímco ostatní řidiči uvěznění ve vánici klopili oči. Muž ztěžka vydechl. „Firmy nám dluží cestovní peníze.“