„Cestovní náhrady se zpožďují, terminály na pumpách kvůli bouři nefungují a signál není vůbec žádný. Ani hotovost už u nikoho nezbyla. Kdybyste nás nechala jen posedět do rána na židlích, nic objednávat nebudeme. Jak se rozední, rozjedeme se.“
Taťána přejela pohledem jejich propadlé tváře a ruce ztuhlé mrazem, které se nemotorně praly se zipy promoklých bund.
„Terezo, přines klíče od mrazicí truhly,“ řekla pevným hlasem a uvázala si kolem pasu zástěru. „Podívej se, co nám tam ještě zůstalo úplně dole.“
Dívka zmizela za dveřmi. Za okamžik se vrátila a provinile si skousla ret.
„Paní Taťáno, jsou tam jen vaše soukromé zásoby. Ty, co jste si chystala na zimu. Kus nasoleného špeku, domácí konzerva masa, pytel brambor a nakládané houby. Z podniku už jen dva včerejší bochníky chleba.“
„Všechno odnes do kuchyně,“ rozhodla Taťána bez zaváhání a zapnula vypínač odsávání.
„Ale vy jste si to schovávala na nejhorší časy! Co budete jíst do konce měsíce?“
„Horší už to nebude, Terezo. Podívej se na ně. Sotva stojí na nohou. Zapal všechny hořáky.“
V kuchyni se okamžitě rozběhl spěch. Taťána brala jednu bramboru za druhou a zkušenými tahy z nich stahovala tenkou slupku. Na těžké litinové pánvi se za chvíli rozprskl špek a místnost zaplnila hutná vůně teplého tuku a masa. Brzy se k němu přidala dozlatova osmažená cibule. V baňatém hliníkovém hrnci začal pobublávat hustý boršč z poslední odložené masové konzervy.
Když Tereza odnesla do sálu první hluboké talíře, z nichž stoupala pára, hovory u stolů utichly samy od sebe. Ozývalo se jen spěšné cinkání lžic o fajáns. Taťána procházela mezi židlemi, z velké termosky dolévala všem černý čaj s mateřídouškou, horký až pálil v prstech, a krájela chléb na silné krajíce.
Kolem druhé ráno světlo v místnosti několikrát zachvělo. Kompresor staré lednice se namáhavě rozhučel, jako by se chtěl vzepřít tmě, a pak náhle umlkl. Kavárna se ponořila do černoty. Po pár minutách se za litinovými radiátory ozvalo tupé kovové klepnutí a topný kotel po těžkém zachrčení ztichl také. Teplo z místnosti mizelo děsivě rychle.
„Klid, lidi, žádná panika,“ zaburácel ve tmě hluboký hlas prvního řidiče, který do podniku přišel. Vzápětí cvakla silná ruční svítilna. „Jmenuju se David, jsem mechanik a pár let už se v tom hrabu. Kde máte kotelnu, paní domácí? Veďte mě, než tady přimrzneme k židlím.“
David se v přístavku mordoval skoro hodinu. Cinkal klíči, tiše klel mezi zuby a žádal Terezu, aby mu světlem nemířila na ruce, ale rovnou na palivový filtr. Ukázalo se, že do starého systému se dostal vzduch. Nakonec uvnitř kovového pláště cosi cvaklo, kotel se dutě rozezněl a vychladlými trubkami se znovu rozběhla horká voda. David se vrátil do kuchyně a utíral si dlaně umazané od mazutu do připraveného hadru. Taťána mu beze slova podala hrnek čaje.
„Zlobí už dávno,“ přiznala a přejela hadrem po pracovní desce. „Jenže zavolat opraváře z okresu si nemůžu dovolit.“
Muž usedl na stoličku a sfoukl z hladiny čaje páru. Pohled mu přitom zabloudil ke zdi, kde vedle kalendáře visela připíchnutá vybledlá fotografie. Byl na ní statný chlap s modrým tahačem za zády.
„Nemáte to tu lehké,“ řekl po chvíli. „U odbočky jsem na silnici viděl nakřivo přitlučenou ceduli, že to tu prodáváte.“
Taťána sklopila oči ke svým upracovaným rukám.
„Prodávám. Jenže kdo by to koupil? Na konci měsíce si budovu vezme banka kvůli dluhům. Pořádná cesta sem nevede, lidí je málo. Když žil muž, bývalo tu plno. Dal tomuhle domu celou duši. Sám kdysi jezdil s náklaďákem, takže věděl, jak je člověku na cestách, když je unavený a nemá se kde ohřát.“
„Jak se váš manžel jmenoval?“ ozval se potichu z rohu mladý kluk v tlustém šedém svetru.
„Matěj. Matěj Andrejevič.“
David přestal žvýkat. Pomalu položil nedopitý hrnek na stůl a oči nespustil z fotografie.
„Matěj? Jezdil s modrým tahačem s bílým pruhem na kabině? A přes vysílačku měl volací znak Cedr?“
Taťána na něj překvapeně pohlédla.
„Ano. Odkud to víš?“
David polkl, jako by mu v krku uvázlo něco těžkého, a rozhlédl se po ztichlých mužích v sále. Na okamžik bylo slyšet jen hučení znovu probuzeného kotle a syčení větru za okny. Potom se narovnal, nadechl se a zdálo se, že chce promluvit ke všem najednou.