„Situaci jsme už probrali s řidiči,“ navázal Bohuslav Moudrý a sáhl do vnitřní kapsy bundy, odkud vytáhl silnou obálku. „Moji chlapi tudy jezdí každý den. Na nové silnici se člověk nají jen z plastových krabiček, porce jsou směšné a ceny přemrštěné. Potřebujeme poctivé místo, kde se dá zastavit. Takové, kde dostanou lidé teplé jídlo a na chvíli si opravdu odpočinou.“
Vložil Taťáně obálku do dlaní.
„Složilo se několik dopravních firem a přidali se i samotní nezávislí řidiči. Je tam dost na to, abyste vyřešila dluh u banky a ještě dala pořádně opravit kotelnu. Berte to jako oficiální zálohu. Uzavřeme s vámi dlouhodobou smlouvu na pravidelné stravování všech našich posádek. Kamiony budeme posílat starou cestou. Zajížďka není tak velká, a hlavně budou chlapi najedení.“
Taťána se musela opřít zády o futro dveří, protože se jí podlomila kolena.
„Já tomu nerozumím,“ vydechla tiše. „Proč to pro mě děláte?“
O krok dopředu vystoupil David. V jeho tváři nebyla ani stopa žertu, jen prostá, pevná vážnost.
„Paní Taťáno,“ řekl klidně, „Matěj nejednomu z nás na téhle drsné silnici pomohl. Když odešel, spousta chlapů se s ním ani nestačila rozloučit. A teď jsme se dozvěděli, že jeho žena rozdala poslední zimní zásoby lidem, které vůbec neznala, jen aby v té vánici neumrzli. Tady u nás se na takové věci nezapomíná. Dluh se vrací celý.“
Z namačkaného hloučku řidičů se pak oddělil mladý muž. V obou rukou nesl těžkou dřevěnou ceduli a držel ji tak opatrně, jako by šlo o něco křehkého. Do hladkého prkna byla vypálená velká, pečlivě vyvedená písmena:
„U Matěje a Taťány. Svoje v nouzi neopouštíme.“
Tereza, která při tom ruchu vyběhla z kuchyně, zůstala stát na prahu s rukama přitisknutýma k ústům. Její oči se rozšířily úžasem, když uviděla řadu mohutných nákladních vozů seřazených podél cesty.
Taťána se zhluboka nadechla. Na okamžik zvedla pohled k zataženému nebi, jako by tam hledala odpověď, a pak se už pevným hlasem obrátila na pomocnici.
„Terezo. Přines ze sklepa vědro brambor. Budeme krmit lidi.“
O půl roku později by staré café sotva někdo poznal. Celé okolí se změnilo. Pozemek kolem budovy se výrazně rozšířil a místo rozježděného bláta vznikla pořádná plocha vysypaná štěrkem, aby na ní mohly pohodlně parkovat i těžké návěsy. V kuchyni i za pultem přibylo lidí tolik, že se počet zaměstnanců ztrojnásobil. A na barovém pultu, hned vedle pokladny, teď stála silná radiostanice.
Téměř nikdy neutichala.
Taťána se s ní naučila zacházet tak jistě, jako by u mikrofonu sedávala celý život. Pravidelně hlásila stav počasí, varovala před náledím, větrem i závějemi a přijímala objednávky od řidičů, kteří se teprve blížili k průsmyku. Věděli přesně, že až dorazí, bude na ně čekat horká polévka, čerstvé jídlo, teplo a místo, kde si mohou na chvíli vydechnout.
A nad vchodem se houpala dřevěná cedule, kterou přivezli tehdy v mrazivém ránu.
U Matěje a Taťány.
Svoje v nouzi neopouštíme.